Tomu bych nevěřil - enduroskola.cz

Dva dni nejlepší investice do bmw. Jasný dobrá motorka je základ, ale jezdit s ní pro radost je něco jinýho. Hele já vyjedu kamenitej pešunk, šterkovej kopec a hlavně ho i sjedu. Jo taky jsem dostal ještě větší chuť na ten brod na Berounce. Minule jsem tam přejel lesní potok (louži) a myslel jsem si že jsem King of Road. Milan je fakt dobrej.

Tak jsem se konečně urval a vyrazil se něco naučit. První den mlha jako kráva, já "Velký cestovatel" přijel o hodinu později. Klukům dík za to, že na mě počkali. Pak "rychlý" přesun na místo. Zastavit, stopnout motorky, sundat helmy a začínáme.
Milan se usmál, a začal: "Tak teď vám řeknu, co máte dělat, vy to dělat nebudete, tak vám to budu říkat pořád". "Motorku musíte ovládat vy, ne ona vás". Trochu jsem se usmíval, jo to bych fakt chtěl. "Kam se díváte, tam skončíte". Zase jsem se usmíval, když jsem ji ráno tahal z garáže, chtěl jsem chytit helmu a padla motorka, slušný začátek. "Motorka se drží koleny a ovládá hlavou". To už se mi začalo chtít řechtat. Já mám vždycky mozoly na rukách a hlavu v oblacích, nebo nebezpečně blízko země. Ne že bych to tak klopil, ale občas se válím a protože jsem opatrnej, tak padám při malých rychlostech.
"No tak jedem". Stroje zaburácí, my nasedneme a rozjíždíme se a…. Stoupnou, stlačit koleny, uvolnit ruce, ramena… Dobrý jsem překvapený, jak je dobrý někoho vidět - fotky na webu fakt nestačí a vlastní zkušenost… kdyby se na ní dalo zapomenout, protože odnaučit se něco je fakt dřina… Co bolí to sílí, vím to po těhlech dvou dnech na sto procent a myslím, že nazapomenu…
Párkrát jsme si prokličkovali slalom, sebevědomí rostlo… Tak a teď otáčení v malém prostoru, takový ty nudný základy, znáte to… Chyba lávky, smrt v očích při jízdě krokem. Žádný: kam se koukáš, tam vyjedeš, pěkně šmíruju kameny pod sebou a … jsem mimo, dlouhej jak prase. Znovu a znovu. Zmatek v hlavě, a "strach, vole já měl strach, že spadnu,"strach to je panečku brzda a zjištění, potí se mi zadek nejen tím, že mlha vystoupala a začalo být vedro.
No pak to samý na druhou stranu… bitva sám se sebou.. Nic moc, ale najednou už dělám docela slušný pokroky ani nevím jak. Je to Milan, který po každý jízdě dá tipy a dělá to fakt dobře. Občas jsem ten magor, co s chce všechno dělat po svým, pak neslyším, nevidím, ale Milan na mě udělal dojem. Nejen že umí jezdit, ale to co je podstaný, umí to s lidma, klobouk dolů.
Zmenšíme průměr otáčení a znovu. V klahotech mám teplo jak v Iránu v létě, po zádech se valí pot, ale mám chuť to zvládnout.
"Tak kluci a jdem na nějaký ty výjezdy a sjezdy". Přesuneme se kousek vedle a když vidím, co si vzal Milan do hlavy, povolují mi zatím jen kolena, ale cítím, že to budou za chvíli i svěrače. První jede, je to OK, druhý a.. Já. "Vole to bude držka", je to první co mě napadlo. Infarkťácký srdce začalo vynechávat. Viděl jsem jen ty "hrozný šutry", tu uzounkou mezeru mezi nima.
Milan se usmívá." Pomalu si najeď, vyber si kudy pojedeš. Pak se podívej nahoru. Pod stoupákem ji přilož tak, abys nahoře mohl ubrat, vystavit spojku a pomalu najet na to, co je na vrcholu". Pak jen kývne hlavou a já jedu.
Vole já jsem tu a celej, svěrače se zase na chvilku zpevnili i když si nejsem v ten okamžik moc jistej :o)
Znovu a znovu, strmější kopce, víc šutrů a já? Kromě toho, že jsem všude mokrej jak myš mi v hlavě bubnuje slavný "Já su tak štastnýý".
Nikdy bych tomu nevěřil, že to dokážu, nikdy. Jasně, že jsem byl první, kdo to položil při otočce na úzké silnici -musím mít něco extra.
Když jsem si vyjel sám u nás na Křivoklátskou, tak jsem se ploužil po lesních cestách, teď naposled i pěkně zapadaných listím, byl jsem rád, že jsem zpátky na silnici.
Oběd, jsme všichni dost zmožení, ale slušně nabuzení… Naházíme do sebe jídlo a jedem zpátky trénovat. Milan nás zve na malou projížďku po cestách necestách, abychom si odzkoušeli, to co jsme se naučili. Jo to bylo vono, to je enduro, ale to jsem nevěděl, co nás ještě čeká.
Vše bylo ok, jen někde u rybníka se schovalo takový to bahýnko pod listí.. Bum první mašina s turistickejma gumama dělá otočku o 180 stupňů a končí i s pilotem na zemi. Sesedám a kámoš za mnou zkouší bokem parkovat skoro v rybníce… Nikomu se nic nestalo, smích, vzájemná pomoc a pokračujem..
Nejsem sám, to není špatný pocit.
Jezdíme nahoru a dolů, stavíme v kopci mezi kamením -drilujeme a Milan pořád s tím svým klidem dává zpětnou vazbu a piluje v nás to podstatný. Někomu to jde fakt úžasně, já k nim nepatřím, přesto zvládám věci, který by mě v mých snech o cestování na mašině ani nenapadly.
Konec dne. Jedeme domů. "Zítra to bude lepší" slyším Milana ještě večer, když jsem s očima v sloup vyprávěl, jaký to bylo. Jo taky jsem předved jízdu bokem na motorce - vedlejší efekt tréninku. Myslím, že na koni to byl posed pro ženský, ale já si připadal jak velkej chlap.
Druhý den. Přejezd na rozestavěnou dálnici. Kopce hlíny jak blázen, bahno, jíl, štěrk, voda - prostě všechno co tě napadne. Sebevědomí zase prudce pokleslo. Tohle už je fakt mimo.
Začínáme a "ONO" to jde, neskutečný, mimo rámec představ před prvním dnem. Nahoru dolu, po bocích kopce, velkej výjezd, prudkej sjezd, všechno nikdo neleží všichni zvládají.
Milan se usmívá, už to zažil mockrát, ale my? "Zázrak, to je zázrak - nakrmení hladových byla proti tomu sranda nebo trik, ale tady ne, tady to je na vlastní kůži.
"Jdeme se učit jezdit v kolejích", říká Milan suverénně a jdeme, tedy sjíždíme takovou tou poloprašnou sutí zeminy.
Koleje se jezdí tak a tak a jedem a dobrý. Žádný na trojku nohy na zemi a zvedání motorek. "Dobrý", říká Milan "teď bahno, to trochu jinak".
Bahno nás taky už zkouší, první motorka na boku, druhá, a pak i já jsem se vyválel v té vedlejší louži - získal jsem super patinu, co pak všichni na pumpě obdivovali. Kdyby věděli, že je to známka blbosti a ne chrabrosti, ale co…
No a pak to přišlo. Průjezd kolejí, přejezd doprava prudký stoupák do nebe, co začíná snad náklaďákem jemnýho prachu. "Kluci, srovnat motorku, vybrat si cestu, podívat se nahoru, naložit a jste tam", říká Milan." Jo kdo chce, kdo nejde nic se neděje, všichni víme jaký to je, to není ostuda". Milan hází záchrané lano.
První je tam, na zlomu mu padá motorka, ale v pohodě to zvládl chyběl jen kousíček. Druhý, třetí a já. Projedu kolejí, vyberu si cestu, naložím a asi v polovině kopce ztratím koule, ubírám, dívám se kolem sebe kam padnu, motorka vybočuje. Poslední co slyším v hlavě je Milan: "Na motorku kašlete, zbavte se jí, ta se snadno opraví". Zbavuju se jí. Odskočím do zadu, ale kopec je dost strmý. Rána jak z děla do zad. Dech nikde. Milan nade mnou. "Chvilku", sípám,"chvilku"… popadám dech. "Jsi OK" vnímám Milana jako z dálky. Jsem, kluci mezitím svedli motorku dolů. Dýchám, kouřím a koukám, jde to, kluci to zvládli. Natočím motorku, rozjedu se a vím, že jsem vlastně předtím neudělal nic z toho co mi Milan radil dobře.
Plyn, pohled nahoru, jsem tam. Jsem tam. Vole jsem tam.
Tak a teď dolů a pak na oběd, zase se tlemím, jak ve školce, ale super pocit. Ten kopec mi připadal jak duna z Dakaru a já ho zvládl.
Přejíždíme štěrkem, prachem, kolejema, přes muldy sami :o) A je tu voda. "To se vám může hodit", říká Milan. "Nejde o to zvednou vlnu jak ve filmu, jde o to na druhý straně pokračovat". Tak jdem na to nejdřív po pevným - štěrk pod vodou. Pak po blátě, jsme na druhý straně a bez koupání.
Oběd, lížu si rány, žebra bolí jako čert, ale páteřák, vlastně celý krunýř, který mám se osvědčil, dobrá investice, rozložil tu ránu do plochy, spadnout na ten balvan jen tak…
Třesou se mi ruce i nohy únavou, ale .. Dobrá parta, dobrá atmosféra, spousty zážitků, vole, kdy jsi to zažil naposledy..
Po obědě projížďka krajinou a naše jistota roste. To, co teď jezdíme, se mi zdá neskutečný. Nevím jak to Milan dokázal v tak krátký době, ale je fakt klasa… Vrcholem byla vysoká tráva, sjezd, spousta hlubokejch stupňů a nic, žádná smrt v očích jen opatrnost a radost, vole jde to…
A zase dril, brzdění do smyku a nějaký efekty.. Už silně vadnu, překročit motorku s těmi žebry skoro nejde, kluci super, řádí, točí se smykem kolem pneumatik - točím video a přemýšlím…
Za dva dny, s dobrým trenérem se dá zvládnout strašně moc… Chce to v tom pokračovat, dostat do rutin, celý to rozchodit, zbavit se tý strnulosti, uvolnit to… Ale to nebylo cílem kurzu udělat suveréna. Cílem bylo dát "VELMI DOBRÝ A POTŘEBNÝ ZÁKLADY" A TO SPLNILO NA 100%
Díky Milane a tvému www.enduroskola.cz

Nahození panákem (GS 1200 zadní pneu)

Tak jsem se pustil do "takového domácího přezouvání" BMW GS 1200. Pojal jsem to jako trénink pro 50/50 Way there and back. No byla to fuška, ale nahodit zadní gumu na ráfek to byla sranda.
Pokoušel jsem se o to zoufale asi tři hodiny - nic.
Pak jsem na serveru bmwgs získal potřebnou inspiraci - nahození gumy panákem benzínu :o)
Moc se mi ten nápad líbil - geniální můžeš úpoužít vždycky - ale všichni jen popisovali, ale jak je to ve skutečnosti - Funguje? nebo je to chyták jako gumový nejty?
Funguje - tady je důkaz

Tak tohle mám doopravdy rád

BMW GS 1200 + Docati 749

Norway 11 sólo

11 - Bude zítra :o)
Omlouvám se takový trik - dostat vás na tyto stránky.
Nevím jak jinak podpořit tento projekt. Pokud máte podobné Goood and Bad Memories, pošlete mi email - jaroslav.homolka@gmail.com -, rád je zde vystavím. Nebo jestli rovnou máte chuť tady publikovat podobnou tématiku, napište a dohodneme se na tom, jak vás mohu zařadit mezi AUTORY.
Pokud byste věděli o někom ve vašem okolí, kdo cestuje, píše o tom, dejte mi vědět, pokusím se ho pro spolupráci na tomto blogu získat.
Díky Jarda Homolka

Norway 10 sólo

Vyrážím, leje, pořád stejně, už ani nevnímám, jestli víc nebo míň. Nic nejezdí, jsem tu úplně sám, super pocit. Další zastávky jsou tak maximálně po hodině. Tentokrát u nějaký zemědělský budovy, na lavici, ještě jedno plechový kafe z vlastních zásob.

Nevím už, jak dlouho jsem jel, když najednou se silnice stočí k nějaký řece. Je noc, nikde nikdo a já si nejsem úplně jistý tím, že jsem si na mapě všiml nějaký větší řeky. GPS říká - jdedeš dobře, ale věřte jí ,když jí znáte sotva pár dní.

A je to tady, Jardo jsi v pr…. SUOMI, cedule jak vrata. Co tu děláš, to bys přeci nepřehlíd, co tu děláš. Zastavím, civím, jak trubka na tu ceduli, leje, jsem nevím kolik hodin v sedle a teď jsem na Finskejch hranicích. Jediný, co mám v hlavě je najednou stránka ve školním atlasu a snažím si uvědomit, co to znamená.

Jasný Finskem se asi taky do Norska dostanu, ale taky bych skončit v Ruským zajetí. Ten nápad mi rozesmál. Hlava ještě funguje, je to dobrý. Jak je s pohraničním stykem mezi Švédskem a Finskem nevím, ale zatím na mě seveřané udělali dobrý dojem a myslím, že se tam platí eurem ha ha. Třeba bude horkej čaj, tak ten by bodnul.

Mohu si vybrat věřit sobě a pokračovat po Švédské straně hranic a někde to zkontrolovat podle mapy, nebo poslechnout GPS a vydat se do SUOMU rovnou tady přes ten most.

No co, na druhý straně mostu to v tom dešti vypadá jako světlo, tak se třeba budu moc někoho zeptat, nebo se na chvíli někde schovat a prohlídnout mapu.

Na konci mostu je celnice, přístřešek, kousek za celnicí veliká plechová mapa. Jedu nejdřív k ní, celnice vypadá mrtvá. Moc toho nevidím a ještě mi prší do očí. Ale vypadá to, že se projede kousek Finska a pak už Norsko.

Otočím to, zajedu pod ten přístřešek, kousek dál od vchodu, co kdyby. Fakt leje, v tom světle je to teprve vidět, teď to světlo na druhé straně mostu není skoro vidět, spíš o něm vím, než že ho vidím.

Schodím helmu, rozhlídnu se. Tady by se dalo i přespat, kdyby bylo nejhůř. Sedám si, zapaluju doutník. Dobrý, ty kolena ve vlněných podkolenkách povolili, asi to bylo i omačkaný od chráničů..

Dokouřil jsem, jdu to okouknot. Koukám okny do celnice. Čtyři chlapi, tři tam dřímou v křeslech, ten čtvrtý si čte nějaký časopis. Jakoby o mně ani nevěděli. Chvilku váhám, pak zaťukám opatrně na okno. Nic. Nechce se mi o druhý, ale tu jistotu, že jedu dobře bych fakt potřeboval.

Klepu ještě jednou, Ten celník jen zvedne oči od toho časopisu a nad brýlemi se na mě kouká. Položí ten časopis, sundá si brýle, stoupne si, houkne na chlapy a jde ke dveřím.

Za dveřma, co otevřel ,stojí mokrej, plešatej, malej chlap s motorkářskou helmou v ruce. Já zas vidím čtyři chlapy ve futrech sotva tak pro jednoho z nich. Pozvali mě dál. Ptám, kde to jsem a snažím se rozbalit velkou mokrou automapu a ještě ukazuju na GPS.

Jsou fakt super, nabídli mi čaj, na jejich menší a praktičtější mapě mi ukazujou, kde jsem, kudy mám jet, kde si mám dát pozor na sobí stáda. Piju čaj chutná skvěle, ptají se odkud, proč a tak.

Pak se jeden osmělí a ptá se jestli, když jsem Czechoslovakaj, nemám pivo. Fakt mi to mrzí, nemám, na to není v kufru místo a sám ho moc nepiju.

Ok, OK – nic se neděje, jen to zkusil. Nabízím tedy doutník, přijímá, á radost alespoň nějaká satisfakce za ten čaj a chvilku tepla. Jdeme všichni ven. Pořád leje. Nabízím dál, dělají nejdřív drahoty, ale pak si ještě dva z nich zapálí.. Na chvilku nám došla všem slovní zásoba, ale fakt pohoda. Pak se ptají, jestli tam nechci přespat, že mají něco jako služební místnost (pořád si myslím, že to byla celnice ne policie ha ha) Děkuju a vysvětluju, že zkouším 24 hodin, ukazuju na mapě, odkud jsem ráno vyjel a kam bych chtěl ještě dojet.

Ani tak ani tak. Loučíme se s přáním šťastné cesty. Ještě foto na památku. Blbne blesk asi už moc vlhko, ale tahle fotka se dá zachránit.

Helma a dál. Po půl hodně jsem vyjel z nějakého městečka a už zas jen pustina. Pořád mi překvapuje to divný světlo.

Tak jak začalo pršet, tak taky přestalo, mraky se rozestoupily, obloha jak vymetená. Hvězdy zářej, jak blázen, jsou jich miliardy, teď už to je i vidět, kam se hrabe Chorvatsko.

Pokračuju. Silnice pořád nádherná, obloha bez mráčku taková divná tma, je tma, ale je nějak hodně vidět. Nevím za jak je to dlouho, co jsem viděl poslední lidský stavení, ale najednou..

Ty vole, už ti leze na palici, to bylo první, co mi napadlo… Ubírám, už tak celkem pomalou rychlost. Nemůžu se vynadívat. Je to neuvěřitelný. „Vole to je zázrak“ slyším sám sebe v helmě. Stojím a civím před sebe.

Obrovský sob, fakt obrovský, ty co jsem viděl předtím ti byli podobní těm, ze zoologický zahrady, ale tohle to jsem neviděl, takhle nějak jsem si představoval spíš losa ne soba. Je uplně bílý, celý bílý, ne jako ti, co jsem pak potkával na severu.

Obrovský bílý sob. I paroží, všechno bez poskvrny (ve světle, který jsem měl k dispozici). V tom světle hvězd zářil jak přízrak. Nebyl sám, byl tam s ním ještě druhý proti němu černý, ale byl spíš jen hodně tmavý jako opravdoví, divocí sobi, ne ti domestikovaný a vypuštění do přírody.

Stopnul jsem motorku. Opřel jsem se nohama pevně o zem, zíral na dva soby, co se stekají, kdesi na severu Finska v noci, v lesích. Jen ONI (jsou místní) a já. Zážitek, kterej mám pořád v hlavě, a dokoce i teď cítím to zvláštní mrazení…

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vybaluju foťák, nechce se mi požít blesk, nebyl k ničemu, jsou daleko a jen bych je vyplašil, zkouším to jen tak, bude to rozklepaný, ale co…

Ještě si chvíli hrajou, pak jako by mě zaregistrovali, oba se na mě podívají, pak na sebe a zmizí v blízkým lese, ještě vidím toho bílého jak prosvitá skrze stromy. Zařadím (ani jsem nestopnul motorku, abych je nerušil) pomalu opatrně se rozjedu. Jedu chvilku vedle nich, pak to vezmou hlouběji do lesa, jsou pryč..

Norway 9 sólo

Je to takový ten vlastně smutný den, poměrně malý provoz a stále prší, teď už jen drobně, místní chodí v košili v tom dešti je léto, jsou asi zvyklí….

Poslední loučení s mořem Luea. Ještě si ověřuju, že najíždím na správnou silnici směr SEVER, NORD KAP.. Jo je to ona GPS nelže, ale moc ji zatím ještě nevěřím…

Když jsem si tam cpal trasu v Rostocku, kontroloval jsem si to ještě s klasikou automapou, ale zichr je zichr…

Je dost pozdě odpoledne mám za sebou asi 530 km. Stav dobrý, naučil jsem se uvolňovat si záda a ramena za jízdy, fakt to funguje, na silnici určitě ano. Motorka je úžasná, jede nádherně, je pohodlná, tím, že jsem malý, štítek fakt plní svojí funkci….Dokouřím, helma, nasednu a na Sever, Vávro, na Sever..

Netrvá to dlouho a míjím poslední baráky a moc jich na dost dlouho nebude. Po nějakých 20 – 30 km nějaká taková spíš osada, něco jako vesnice spíš vynímečně. Cesta ubíhá dobře, je takový ten divný soumrak, ani ráno, ani večer.

Nevím už teď, jak dlouho jsem jel, ale najednou první "divokej sob" přes silnici, mám pod helmou hudu od ucha k uchu, fakt můj první sob, Stavím, značka do GPS, jo jó… Pokračuju, jen jsem vytáh z tankbagu kompakt, dal si ho pod bundu, co kdyby, nádhera. Jo stálo to za to, přestává ještě pršet. Co víc si přát. Provoz na nule. Snad jsem do teď potkal dvě auta… Všiml jsem si, hlavně na tom druhém, peugeotu..

Přední hrazda čtyř, až šeti, fakt velikých halogenů.. Zatím nevím proč, ale pak mi vysvětlí, že jsou to zvířata a během severní noci tím fetujou světlo…. ha ha Snad.

Super silnice, dobrý povrch, samá zatáčka, všude stromy, nikde nikdo… Sen je skoro splněný ještě ten Nord Kap……

Za chvíli další sobi, teď už víc… Nějak si myslím, že se blížím k polárnímu kruhu . Pořád to divný světlo… Stavím, kontroluju, ještě nemůže to být už daleko, kontrola na mapě….

Jsem tu. Sám… Taková nádherná červená turistická chata, malé travnaté parkoviště… Jdu se kousek projít, potok, borůvčí jak stromy (proti tomu našemu)… Dělám fotku, jak křtím helmu redbullem.. Je to rozmazaný, světla bylo málo pro focení, oko mělo dojem, že je skoro den..

Kondice dobrá, sobi mi dodali energii, zbytek redbullu taky pomohl. Mám za sebou XX hodin… Cejtím, se fakt, dobře. Helma, nasednout, jedem dál…

Za chvíli taky prší, najednou spadne tma jak v pytli. Světlo na rozdíl od toho peugeotu svítí na 1/3 silnice a kořeny stromů vpravo. Ale jsem tu úplně sám, takže se dá říct, že vidím celkem dobře… Rychlost jde rapidně dolu, nevadí ,jde teď o to, to vydržet.

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem usnul na vavřínech. Benzínky u moře byly skoro na každém kilometru….

Teď už dost dlouho nic, takže najít tu první, nebo stopovat, ale koho? Nikdo tady nejezdí. Jak se mi někdy stává, mám kliku, nějaká pro mě? Nečitelná vesnice. První pumpa zavřená. Tak jinou podle gps. Ta tam je. Těsně před zavíračkou, ale stihl jsem to.

Je mi zima a jediný, co mi fakt bolí, není zadek, záda, ale kolena… A fest. Schovám motorku pod přístřešek, který kryje ekologické odpadkové nádoby a teď i mě a motorku. Helma dolů, já dovnitř…

Domluvím se na tankování, karta nefunguje… Tady se platí hotově a předem… Koupím si „pětku“ kanistr, 2,5 od Touratechu a snažím se mu vysvětlit, že nevím, kolik potřebuju do tý bandy benzínu.

Je fajn, nechá mi nejdřív natankovat a pak zaplatit. Natankuju, jdu zaplatit, a zahlídnu řešení pro kolena. V rybářských a tábornických potřebách, které jsou součástí každé pumpy, jsem objevil VLNĚNÉ PODKOLENKY. Halelujahhhhhh

Kupuju dva páry, nějaký snikers, pumpař přešlapuje, končí. Ještě kafe do kelímku, platím, usměv na rozloučenou. Jdu k motorce, kafe je horký, postavím ho na kufr.

Sundám si pláštěnku, bundu, schodím mikinu. Na motorce vzniká halda hadrů, kdo nezná neví , kdo jo, je mu jasný jak, to mohlo vypadat.

Kšandy od motorkářskejch kalhot dolu, kalhoty na půl žerdi. Cíl namotat si ty vlněný podkolenky kolem kolen.

Jedno dobrý, to je pohlazení – ovčí vlna, jemná, suchá….. Povoluje to, ale chce to zabalit ještě to druhý, pak rychle kalhoty nahoru, kšandy bunda….. Vypít kafe….. a pokračujem.

Najednou vedle mě stojí ten pumpař, ani jsem si nešiml, že už zatáhl roletu, tam mi to zaujalo.

Dívá se na mě trochu překvapeně. Noc, přístřešek s odpadky, chlap s kalhotami na půl žerdi, si motá podkolenky kolem kolen.

Snaží se mi švédsky vysvětlit, k čemu slouží podkolenky (myslím si to), Dokonce měl snahu mi ty podkolenky odmotat a ukázat mi kam patří. OK, OK, přitakávám (jak mu z fleku říct že rozumím, přesto, že to chci dělat po svém, to jsem nezvlád), Tak pokračuju…

Where, are you from??? Dostal ze sebe. I am From, Czech Republic. Kontroval jsem.

Pokýval hlavou a já mám dojem, že mi přiřadil někam k Boratovi… Neřešil jsem to, nohy v teple, kanystr a nádrž plnou benzínu, haldu km před sebou, není co řešit….

Norway 8 sólo

24hod 1280km. Cestovní průměr 53.3 km to odpovídá. Moje velký oči nevěřily zkušeným klukům, co hodně jezdí, třeba Tomáš Kocanda z Touratechu. Když jsem u něj kupoval Garmina, chvilku jsme si povídali, padlo to tam, jen mezi řečí, ale pamatoval jsem si to. Tenkrát jsem si myslel, že přehání, cestovní rychlost průměr kolem 50 km, to nemohl myslet vážně.

Ještě mockrát jsem se o tom měl přesvědčit, že velký voči na motorku nepatří :o)

Na start. Dopil jsem to kelímkový kafe. Nased jsem na motorku, nikde nikdo a venku – zázrak. Neprší, co víc svítá s nádhermým jasem slunce, mraky v barvách. Silnice úplně prázdný, výborný povrch, takový ty mírný houpačky v zatáčkách, něco úžasného. Taková ta euforie z neskutečného dne. Cesta utíká, absťák po nikotinu nikde, absťák po krásným počasí, začíná mizet.

Blíží se osmá ráno, mám prázdnou nádrž, musím tankovat, vyvenčit se a tak. Zastavuju na pumpě U medvěda, tak jsem si nazval, kolem bylo spousta poutačů na medvědí rezervaci. A hlavně pumpa byla bez obsluhy, to mi zaskočilo. Zatím všude to byly takový ty „naše pumpy“ a teď něco jak pumpa u Spolany. Stojany na karty, nic víc. Nikde nikdo, snad jen ty medvědi někde kolem.

Tak teď se ukaž šimpanzi, jestli sis to po prvním tankování zapamatoval. Snad jo, ale stejně se pokouším si ověřovat, jestli to dělám dobře. Shrnuto, šimpanz by zvítězil. Jsem s benzínem na dně (tak 20 – 30 km, ale žádná cedule o vzdálenosti další pumpy nikde nebyla (objížďky, nebyl jsem ještě na hlavním tahu). Musel jsem zastavit, ale co dál?

Kanystry od Touratechu jsem si samozřejmě ještě nenaplnil, na trajekt údajně kanystry nesmějí, všude byly pumpy, tak proč????

Pro tohle vole, nadával jsem si. Ke všemu začalo lejt jak z konve, nebylo se kam schovat, jen taková plechová stříška, kolem mapy medvědího parku. To je pech.

Trvá to skoro hodinu na dešti, než vyjíždí nějaký karavan z rezervace. Zastavuju ho, pokouším se domluvit, no s angličtinou jsme na tom oba blbě, tak univerzální znaková řeč. Úsměvy, poplácávání, ukazování na šedivou protrženou oblohu a gesta, která jsem si překládal, je to v p…. co?

To důležitý, natankováno VISA je ok i bez čipu, nerozumím, ale snad se naučím. Dokonce jsem si ve znakovce domluvil takový malý rychlokurz, tankování ve švédštině, snad toho šimpanze příště dostanu zas já, snad. Při odjezdu od pumpy jsem si byl 100% jistý.

Chčije a chčije je proslavená replika v jednom českém filmu, tady to platí dvojnásob. Asi po 5 km nádherná pumpa našeho vzhledu, ale … Ty ale jsou vždycky, a co kdyby… Tak ty taky, už jsem to vystál v dešti, tak proč teď mrmlat.

Sesedám, trochu nešikovně v pláštěnce se ta noha dost blbě shazuje přes sedlo ha ha, jsem prcek na takovou motorku, i když mám „dětský sedlo“ mám co dělat zvednout nohu natolik, abych nechytal za nepromokavej bágl na zadním sedadle, sranda. Má ji vždycky na policajtu, jinak bych neslez. Tentokrát to bylo jak „bojový styl opilé opice“ z nějakého kung-fu filmu.

Co vevnitř je sucho teplo, kafe, jídlo…

Při cestě se snažím z pláštěnky setřást kapky vody, abych jim tam nenadělal. Třesu sebou skláním hlavu, abych si „pak“ mohl sundat helmu. Bum, stojím, dveře se neotevřely. Ustoupím, předpokládal jsem, že jsem asi byl moc rychlej, krok dopředu nic. Ještě jeden dozadu, jeden dopředu, jak pako,výsledek - nic.

Pro sebe si říkám" "Kurva, Sezame otevři se, je kosa". Poslední pokus. Nic, tak to je pech. Lidi ve vnitř, cpou se koláčem, zapíjejí kafem, já venku skoro zmrzlej, hladovej, Švějďácí poj…., se mi málem dere z huby.

Někdo od koho kafe na mě ukazuje a pak někam nahoru. Zvednu oči, červená ledka kamery, pod ní nálepka přeškrtnutý, motocyklový hleny. Aha efekt se nedostavil tak rychle jak jsem čekal. Ještě jednou jsem to tvrdošíjně zkusil. Ha HA NIC. Tak hrdost a česká paličatost stranou. Helma dolů, krok kupředu, rozhodnutý, že zpátky ni krok. Zase ten chlapík s koláčem, posuňky že i kuklu, kde to skončí.

Mám vztek, nejradši bych je někam poslal, ale to teplý kafe hřeje i přes ty zavřený dveře, pokorně sundavám kuklu.

Dveře se otevřou, mohu vstoupit. Moc dobrý dojem jsem asi neudělal. Obsluha je chladná jak severní vítr. Není to tu zvykem, ale… Kafe, jablkový koláč. Stejně jako u nás pět stolků pět lidí, každý sám, co teď, v pláštěnce, s helmou a kafem v ruce, kukla mi padá na zem…

Vyhrál ten chlapík, co mi dával instrukce tím posunkovým opičím jazykem. Usmívám se na něj s hubou od ucha k uchu, nic. Ptám se jestli si mohu sednout, nic. Dopije svoje kafe jediným douškem, zvedne se, beze slov odchází.

Jsem z toho vedle, co jsem udělal? Ty lidi u rezervace super, legrace a teď?? Neřeším to, zakousnu se do koláče, byl neskutečnější než ten hlad. Kafe hřeje až k malíčkům u nohou. Jsem spokojeností roztlemenej jak jezulátko.

Ti kolem mě ne. Dva, takový fakt pořezové, si stoupli blíž kase a na něčem se tam domlouvali. Hlad je hlad, úplně jsem na ně zapomněl, když jsem si šel ještě pro jedno kafe. Rozestoupili se vlny jejich ohromných těl, já zmizel jak pírko mezi nima. Oba ti hromotluci stojí s rukama v kapsách, jak sahám pro peněženku, vyndávají je… Co je kurva? To bych nikdy nahlas neřek, na to nemám, to jen ten polašenej prcek ve mně :o)

Zaplatím, kluci strčí zase ruce do kapes, já dopiju, dojím a padám… tady se mi nelíbí a ti medvědi okolo, hraje si se mnou fantazie, něco jako "upad na šatně, tady sežral ho medvěd". Oblíknu pláštěnku, sbalím helmu pod ruku, na vnitřní straně dveří je něco jako měřítko na lidi, za vámi kamera, to když byste zdrhali, mají vaší přibližnou vejšku.

Přežil jsem, změřil jsem se (trochu jsem se snažil vypadat větší), ale na ně to dojem neudělalo, samí habáni kolem 190 cm.

Vyšel jsem, ti dva hromotluci za mnou, žeby? Napadlo mě. Nechtělo se mi hned jít k motorce, točit tam klíčema nad hlavou. Zapálil jsem si pod takovým mini přístřeškem. Jeden z nich se odlepil od výlohy a šel ke mně… "No Jarouši" říkám si, to bude mela, mám motorku rád, dovnitř nevlezu, mám zase helmu, otevíračku, ale helmu… Základní bojový postoj ha ha. Utíkat v motorkářskejch hadrech a ještě, byť dvojdílný pláštěnce, nejde, fakt, kdo nevěří, ať to zkusí… Takže to spíš vypadalo, že jsem se po.., než, že nemá cenu si se mnou něco začínat. Ten druhej, něco signalizuje dovnitř pumpy…

Jak tohle dopadne fakt nevím. Je přede mnou, není tu Lundgrén, ale je to hora chlap. Usměje se, ukáže mi ceduli, že se tu nesmí kouřit, je dost vysoko, nechce se mi tam ani podívat, pořád čekám, jak to začne.

Chce mě vzít za loket, škubnu sebou, úkrok do strany. Tlemí se. Ty vole říkám si, jdu do toho…, helma na hlavě, všude chrániče, tak snad chvíli vydržím, snad někdo přijede, snad… Ještě chviličku… Zaváhal jsem.. Tlemí se dál, mávne tou svou tlapu „medvědí rezervace ha ha“, a odchází, odkud přišel. Vyzvedne toho kámoše od výlohy, oba se tlemí, asi tomu vzteklýmu skrčkovi, nasednou do pickapu a jsou pryč. Cigáro mokrý, srdce teď už v krku, jsem vůl…

To možná ty historky, jako když seš sám, na pěkný motorce, tak tě hned zmasej, vokradou…. Pravda tihle by mě udělali a asi dost rychle. Zapálím si nový doutník, kouřím sám v dešti a přemýšlím, co se to stalo…

Pak už to byla nuda. Co 200 km tankování, helma dolů, kafe nebo čaj… Nasednout 200 km, sundat helmu…. Nebylo to stejný, všude, když jsem sundal helmu, kuklu a vešel jak měl byli zase ti příjemní lidé, jak jsem je poznal první den. Zajímali se odkud, kam, proč… Fajn lidi, jen tam asi s "náma, motorkářema v helmách nemaj dobrý zkušenosti“. Rozlišujou - v hlemě a bez helmy, dobrý. Pěkná silnice, moře občas po boku, leje a leje….

Norway 7 sólo

Norway 6 sólo

Norway 5 sólo

Čím by měl žít tento blog

Tyto stránky by měli žít SVÝM VLASTNÍM ŽIVOTEM, tak jako příroda.
Bez zbytečného zasahování z venčí.
Svůj úkol vidím - dělat dobrého hospodáře - udržovat je v chodu
Budou žít tak, jak si dokáží vybojovat - místo na Slunci
Podobně jako Příroda, je tu bez našeho přičinění.
Čím méně do Přírody zasahujeme, tím je to pro ní lepší.
Pokud se k ní chováme s pokorou, slouží nám.
Pokud nad ní chceme vítězit, prohráváme.
Pokud si s ní chceme změřit své sily, přijímá tyto výzvy.
Pokud zvítězíme - TAK S POKOROU, příště může být všechno jinak.
Pokud prohrajeme - prohráli jsme s tím nejsilnějším a nejmocnějším nepřítelem.
Souboj je to vždy čestný, každý bojujeme, jak umíme.
I kdybychom nad ní celý život vítězili, jednou určitě svůj boj prohrajeme.
Než ten den nastane, je dobré si ten DAR ŽIVOTA UŽÍT.
Respektovat soupeře, nepodceňovat sebe. ZKOUŠET SVÉ SÍLY ZNOVU A ZNOVU

Pro militantní ekology:
slušné lidi nemusíte vychovávat, sami udělají všechno proto aby přírodě neublížili
nezachráníte přírodu tím, že jim nedovolíte sbírat v lese borůvky :o)))

50/50 way there and back 2

To známe všichni. Splnit si ho o mnoho těžší, často nemožné. Jsem na tebe Jarouši zvědavej.
Zatím si to, co sis vzal do hlavy , jakžtakž splnil, ale tohle? Takhle mi pořád v makovici něco buší. Znáte to? A když se takhle nevalchuju já, někdo se vždycky najde. Vole jsi starej, seď na zadku.
Nebo takový to, pojedeš, přepadnou tě, zabijou tě… Jako kdyby naše ulice byly bezpečnější než kus pouště, kde jsi sám.

Sednu k mind mapám a začíná se to rýsovat v reálným světě. Je toho dost, ale jinak to nejde.

První problém – ČAS

Odhad jsou tři měsíce s rezervou tak 30 dní. Vím, jak jsem dopadl v Norsku. Pak jsem musel ujíždět, i když se mi vůbec nechtělo. Vzdát se dvou dnů na Lofotech a místo toho je projet v dešti, jen ze severu na jih. Bylo to super, ale… Nebo Špicberky možnost se tam objednat u SSSS zástupce, objednat si pokoj a průvodce a jít se mrknout na lední medvědy, škoda mluvit.

Nejde, jen o to, kde je vzít, ale jak nahradit příjmy ha ha. Na podporu bych rodinu dostat nechtěl. I když jsem si kolikrát spočítal, že nedělat nic oficiálně se některým jedincům vyplácí :o)
U mě je to jednoduchý, kvůli práci (živím se jako lektor managementu). Od června do konce září, to je volněji. S rezervou od půli června do půli října, ale to už fakt dost drahý na ušlý příjmy.

Jak to zařídit, aby tady všechno bězělo :o( - Kocour není doma, myši…), jak má, na to radši nemyslím, jinak bych to zabalil. Těch pár korun, co teď někde zašívám před spotřebou, bych radši prochlastal a postěžoval, jak se tu nic nedá jako za komoušů :o)

Druhý problém – Informace

Jasně znám zásady Knowledge managementu, takže kdo už něco podobnýho udělal, kdo to plánuje a hlavně jen nekecá. Web je to praví místo, oprášit knížky, poznámky, to půjde. Snad něco ze zastupitelství, našeho a tam, kam chci jet. Ze zkušenosti nejsou ani jedni moc ochotný, ale to je normální, za mrzký plat jen do jeho výše (snad ne všichni, ale zatím jsem jiný nepotkal :o), s tím se dá žít.

Hlavní nenadělat problémy v jiný zemi tím, že jsem vlastně z jejich pohledu, nevychovaný hovado. A to není až takový problém. Sám jsem to takhle jednou podělal v Keni. Chtěl jsem si vyfotit nádhernou holčičku, jak si hraje v louži. No a to byl problém jako hrom. Vesnice od turistů vzdálená tak 20km, co jsme urazili místní mikrobus taxi. Poslední stanice jsme s dětma byli jediní bílí. Oni nám smrděli, my jim určitě taky – jak my vysvětli místní kluk, kterého jsem si najal jako průvodce. Tak jsem zaklek, civím do hledáčku, neslyším, nevidím nic jinýho. Najednou křik, spousta lidí (místní). Zvednu oči a jako pako nezmáčknu spoušť. Něco jako místní sekáč se ke mně dost naštvaně žene.

Řve, mává rukama, nerozumím tomu, co říká, to, co naznačuje je jasný, chce mě vykastrovat. No to se dá přežít, ale jsou tam se mnou i děti, kluk 12 let a malá blonďatá holčička 10 let, je po srandě.

S naším průvodce, takovým tím klukem z ulice, co chce jednou udělat vejšku a vyjet do Světa (to není v Keni nic jednoduchýho).

Prošlo mi to. Dnes už jsem fotit nemohl . Počkali s námi, až odjedeme, přitom stačilo požádat o dovolení otce, to byl ten sekáč. Nejen my máme předsudky k „černým“, oni k bílým taky.

Řešení pro příště – udělat fotku ex, když to nikdo netuší, pak se zeptat a udělat i ty oblíbené skupinky. Příště.

Největší problémy jsou s vízy, pasy, například Libye vás nepustí, pokud máte razítko v pasu z Izraele a podobně. Snad najdu schopnou agenturu, která to zvládne za slušný peníze. Možná i nějaký schopný student by pomoh, to ještě neřeším.

Třetí problém – Organizace

Kam vlastně pojedu? No jasný hned jsou vidět tři trasy :

1. – optimistická 50 000 km

2. – realistická 35 000 km

3. – minimální 25 000 km

Jako vždycky mi nadchne ta optimistická, jsem ten typ rozjížděče, co podceňuje některé aspekty svých plánů. Ale co, něco se stane. Přesto díky šedinám na bradě je budu trasovat všechny, když tak kvůli potřebnýmu času, penězům, organizaci, servisu motorky a podobně.

Místa, to je to nejhorší, když tyhle věci plánuju, tak to dělám tak, jako by to byla jediná a poslední šance. Jako by to už nikdy jindy nešlo a taky možná nepůjde. (Tohle by neměla číst moje přítelkyně. K ní nemám vždycky tenhle přístup :o)

Čtvrtý problém – Peníze

Tak to je oříšek. Náklady se dají stáhnou na opravdový minimum. Žádný luxusní hotely. S ubytováním počítám jako s nouzovým řešením. Jsem zvyklý být ve stanu, nebo jen v hamace. Jen tak jednou za tři až pět (a to už je většinou pozdě)musím někde zakotvit. Smrad, který láká všechny zdejší psy, ale odpuzuje kohokoli. Vykoupat, vyprat, oholit hlavu a dál.

Jídlo to se řeší, jak se dá. Rýže je vždy, nějaké ty vysušené těstoviny, nějaká konzerva. Těch se na motorku moc nevejde, tak spíš něco, z čeho se daj vařit vydatný polívky. To je, když do vody dáte to, co máte, zahustíte rejží , když je ten den nějaký ovoce, tak je to královská hostina :o)

Ale přesto jich bude potřeba hodně. Jen náklady na benzíny, nutný ubytování, úplatky a…… to se ještě uvidí

Jak se k nim dostat, vlastní zdroje – když hledáš pomocnou ruku, podívej se na konec svýho, tam je, pokud nemáš smůlu.

Jak no můžu prodat nějako reklamu, fotky – to půjde ještě do organizace. PR pro tuhle cestu – kdyby jste, někdo znal ty, kdo znají, ty co mají, MOC BY MI TO POMOHLO :o) Sponzoři, už mám něco slíbeno, ale dokud nejsou peníze na účtu, tak to není nic. Na tom bych rozpočet neviděl.

Pátý problém – Zázemí

Jak to zařídit, kdyby se fakt stalo něco hodně špatnýho. Z mý zkušenosti se nikdy nic opravdu neřešitelnýho nestane. Všechno se dá řešit, někdy ne ihned, ale většinou „to nějak jde“. Mám nějaký šrámy z minula, třeba na srdci „o), není to úplně žert. Jako pako jsem si uhnal dva infarkty, takovej ten, co si myslí, že spasí svět. Udělali mi takovej ten upgrade – katetrizaci a dobrý, restart mi vyšel, ne jak windowsům ha ha. Sranda je na kontrolách, když přijdu, v motorkářským, do čekárny a tam si každý ještě na poslední chvíli měří tlak, kontroluje lízáním nebo jak cholesterol :o)

Mám dobrýho doktora, co má slušný pohled na svět. Nevede mi k tomu, abych si stěžoval a mohl umřít zdravej – to by byl průser a v posteli, to fakt ne. Zkusil jsem to na a fakt JIP a fakt takhle ne. Když tak v botách (odkaz na článek)

Mám malinkýho (fakt je maličkej) kluka, pět měsíců, teď už se má k světu. Dělá na mě těma svými očima kotvu, ale já jí musím zvednout, abych k němu mohl vrátit. Pak dva dospělý pacholky, co žijou se mnou. Syna 23, sportovce, studenta VŠ – ten mi pomáhá s kondicí. Dceru 21, sportovec (kálím na gender - sportovkyně mi zní blbě), studentku VŠ, ta mi pomáhá s psaním a firmou.

Jo taky mladší (ne tak moc :o) přítelkyni. Co ta, tu bude dělat.. STOP, chceš jet nebo ne? Vole pokračuj, nebo skončíš zase na ARU ha ha.

Pak rodiče, už nejsou nejmladší, táta po vážné operaci žaludku a má docela problémy. Rozumí mi a fandí a máma, to je oříšek, strachy jako by mi bylo 15 a ne skoro (nic ještě není a třeba nebude, vlastně, vždyť to chci jako dárek, co si (falešný co, bez nich bych to nejspíš nezvlád, nebo by to bylo dalo složitější – jsem rád, že je mám) dám. No, tak ta z „toho šílí“, a to o tom jen slyšela a absolutně neví co to ve skutečnosti je. Její Svět končí na Krymu, kde byla za odměnu ještě za komoušů.

Šestý problém - Co se musím naučit

Jak se vrátit živý. To je název knížky, co jsem náhodou měl s sebou, když jsem byl na tom neplánovaném upgrade, při vizitě z toho byla sranda, když jsem musel na bažanta, moc mi to nepomohlo a velkou jsem si schoval, až když mě mohli převézt na kolečkový židli :o)

To znamená se domluvit – pořádně zabrat na angličtině (čeština, to radši nekomentuju, ale bojuju s tím), pak oprášit ruštinu, no a kdyby se dalo – zkouším a mám pocit, že se nedá něco z arabštiny. Fajnšmekr by si dal i perštinu a několik sbírek perské poezie :o)

Navigace s gps tam, kde nejsou čísla silnic pro kontrolu. Bez gps tam, kde neseženu mapy, nebo když dojdou baterky. Bez všeho podle oblohy a paměti tam, kde o všechno přijdu, jak mi někteří kámoši prorokujou.

Sedmý problém – Vybavení

Jasný motorka na prvním místě, pak cestování. Tady už nějaký zkušenosti a vybavení mám a co nemám, se dá někde vyslídit :o) Oblečení, mám ty nejlepší zkušenosti s vojenskými speciály a jejich perfektními, často vylepšenými kopiemi. Je to takový pestrý oblečení a to mám rád, jo maskáče taky nemusím :o)

Dál je to jídlo a vaření, to není problém, jen chci ještě najít nějaký slušný sušený masa, ale to se můžu naučit v Mongolsku. Komunikace na dálku, no uvidíme, jaký bude pokrytí a roaming, kolem komína Evropy je to slušný, tam najdu někde na webu. Foťák a příslušenství, to je kapitola sama pro sebe najít kompromis. Když se vrátíš a ukážeš fotky, většinou všichni najdou šumy, zrno – někdy mám pocit, že jim z toho honění parametrů šumí v kouli.

Někde na Středním východě - kolem projde nádherná žena v XXXX - (jak se ten hadr jmenuje) na hlavě velkej džbán. Podívá se na mně těma svýma nádhernýma očima, ty se usmějou. Opatrně sundá ten džbán, její oči se cudně klopí, přesto vím, že se dívá. Ukáže mi svoje dlaně, jakoby říkala nic, seď dál. Najednou slyším jakoby z dálky a přece tak blízko jak říká: „Dáš si“?

Rychle se odrazím od boku motorky, teď stojím pevně, připravený na všechno. Ona se znovu těma úžasnýma vočima, usměje a otočí ten džbán a něm - plešatej BERNARD.

No už to vidím v barvách (macho dreaming)– sedím někde ve stínu na Středním východě, kolem projde nádherná žena v …… (jak se ten hadr jmenuje), na hlavě velkej džbán. Podívá se na mně těma svýma nádhernýma očima, ty se usmějou. Opartně, sundá ten džbán, její oči se cudně klopí, přesto vím, že se dívá. Ukáže mi svoje dlaně, jakoby říkala nic, seď dál. Najednou slyším jakoby z dálky a přece tak blízko jak říká: „Dáš si“?

Rychle se zvednu z prachu motorky, teď stojím pevně, připravený na všechno. Ona se znovu těma úžasnejma vočima, usměje, otočí ten džbán a něm je - plešatej BERNARD.

Tak základní struktura je. Pokračuju

Příloha myšlenková mapa1

50/50 way there and back 1

Zas jednou na pumpě.

Klid pohoda, doutník, kafe v kelímku, hlava si dělá, co chce. Lítá sem a tam. Syn už je na světe, zvládl dramatický nástup na tenhle svět. Jediný, co jsem mohl v ta chvíli skutečně udělat a nějak mu snad pomoct, bylo to, že jsem mu dal celý švy jméno. Snad mu to nějak pomůže, modlil jsem se v duchu. Nejsem věřící, ale když je ouvej, tak něco jako motlitba se vždycky odněkud zevnitř vyvalí.
Nějak se mi dneska ani nechce domu. Dám ještě jeden doutník a teď redbull, aby co? Nevím, sedím, čumím před sebe. Bude mi příští rok 50. Jsem po dvou infarktech, jedný katetrizaci. Rozvedený po 25 letech, se dvěma dětmi ve vlastní péči (děti? 23 a 21 let to jsou dospělý) na tímhle prckem, co se pere o život. Dluhem na domě, který už jsem dvakrát zaplatil a teď splácím co si manželka (bývalá) vzala.
Co udělám když... hlava generuje leccos, usmívám se. To se mi stává, takovej ten přiblblej úsměv chvilku před tím, než si uvědomím, že mě něco napadlo.
Napadlo. Čína. Jo to je vono.
Mozek jede na plný koule. Ukrajina, Rusko, Mongolsko, Čína. Vidím to v barvách Beijing, já na náměstí Nebeského klidu, stojím na tom místě jako ten student, co zastavil tank? Možná ne von, ale veřejný mínění, ale je to slavná fotka.
Beijing je ve vnitrozemí, co takhle až k Pacifiku na dohled. Je to jasný, bude to Šanghaj. Není to Pacifik, ale je to nejvýchodnější místo v Číně.
Hlava jede na plný výkon. Jak zpátky. Tou samou cestou? To je nuda. Dalo by seto přes Blízký Východ, Irán a pak?
Jasný a co kdybych přejel náš kontinent na šířku? Myslím by to mohlo dát něco přes 120 stupňů to je třetina povrchu Země. Dobrý. Pak to tedy znamená ještě nějaký nejzápadnější místo. Podle mě by to mělo bejt v Portugalsku. Jo Portský mám fakt rád. Jasné základní trasa Družec, Šanghaj, Porto.
Dokouřil jsem. Dopil tu břečku v kelímku. Svítím jak xenon. 50% šance, že to vyjde, 50% šance zvládnu to, co po cestě nastane a bude mi 50, až se do toho dám.
Mám pro sebe cíl, co mi asi nedá spát, mám o čem přemýšlet, co se učit, JE TO VONO. I název je na světě.

Norway 2007 5 Sólo

Silnice slušný, pár nadjezdů skorem dobrý.
Na jednom jsem sjel samozřejmě špatně. To gps, když řekne odboč tak už je pozdě. Kecám, říká to dobře - Garmin, jen já ji neslyším a prostě nejsem na ní zvyklý, tak se zapomenu podívat. Ha ha a taky nepřemýšlím o tom, co všechno píše. Bude to nějakou dobu trvat (šimpanz by to zvládl asi líp) a my se sžijeme.

Nanajedu tentokrát správně a už jsem pozornější na vzdálenosti, který mi píše na display. Jedu podle předpisů, strach velkých pokud a historky o přísnosti místní policie mi velí opatrně.
Pozoruju krajinu, zatím nic moc, spíš rovina, moc toho není vidět, pořád prší.
Zastavuju na první větší pumpě - doutník volá. Vybaluju pláštěnku a goretex vložky do oblečení. Ty už do konce tohohle tripu nevyndám, je to sever, srpen. Dám si kafe, vezmu si ho ven, prvně reaguju na švédštinu. Nic moc, ale dobrá zpráva mluví anglicky líp než já.
Venku se začnu skoro kompletně svlíkat z toho morkářskýho brnění (BMW sahara). Bunda prošla, dávám do ní vložku. Když přijdou na řadu kalhoty, tak nějací kluci asi dva stoly odemne zpozorní, smějí se a já slyším ryzí hlášku: "vole, von de navostro". Kluci z Moravy vyrazili na toulačku stopem po severu. Maj na to tři týdny. Vlastně jim závidím. Tohle fakt komanči nechtěli, aby jsme se toulali, koukali, jak to chodí jinde a vykašlali se jim na ty kecy. No Švédsko bylo už podle Chruščeva socialistický, tak proč aspoň tam jsme nemohli? Nevím, jestli by mě sem moje 350/634 dovezla, ale stálo by to za pokus. Pětkrát jsem zkoušel o devizový příslib do Chorvatska, naplnit si svůj sen na motorce a ani jednou jsem ho nedostal. Prý jsem neměl doporučení od uličního výboru. Nikoho jsem neznal, nikdy jsem nebyl moc vidět, možná to byl ten problém, byť pitomý pionýr možná by pomohl.
Nic oblečeno napito, zakouřeno jedem dál. Blížím se ke Stockholmu. Začínají lesy, ploty kolem silnic, rezervace losů, nádhera. Na chvíli se to vybere a já vidím, že na sever budou už jen samý lesy.

Norway 2007 4 Sólo

Takže 4 díl cesty do Norska. (sepisuji to průběžně z poznámek, co jsem si udělal. Jak to bývá – až když zbude čas J

To je to, co mě i spoustu jiných motorkářů láká, co máme rádi. Jak vidíme svět „ze sedla svých motorek“.

Trellemborg brzo ráno, klidně spí.
Zapnu gps, chvilku tápe, pak určí směr. Vyrážím směr Stockholm a pak na sever. Absťák se dostavil, první pumpa, první kafe z kelímku, první doutník. To je start.
Jsem na tom bídně s časem. To už vím teď. Co všechno se dá vidět, co bych chtěl určitě vidět a co skutečně uvidím je ve hvězdách.
Slezu z motorky, chci natankovat a je to tady. Švédština je jiná, kdo by to řek? Zkouším svojí praktickou inteligenci až na doraz, ale ne a ne na to přijít. Znám kartový automaty z Itálie, Řecka, Chorvatska, ale tohle je úplně jiný. Vyřeší to doutník a pokorný čekání na někoho, kdo bude tankovat a snad mi dá šanci se to naučit. Už jsem skoro dokouřil, když přijíždí nový BMW 3, v něm sympaťák, to půjde. Can You help me, pleas?
Usměje se, ukáže mi, ať jdu s ním. Stiskne tlačítko a dá se do vysvětlování. Hele, tadyhle dáš kartu, tady zmáčněš, tohle...... Pražák jak poleno. To je néééééé, se nepřehlídne. Nenaučil jsem se to ve švédštině, ale naučil jsem se to ovládat skrze obrázky. Někde jsem viděl, že v tomhle jsou šimpanzi lepší než mi, ale já to dokázal.
Pokecali jsme. On už tady žije od 90 let s rodiči. Docela se mu daří, daně mu nevadí, prý se to vyplatí v důchodu. S tím jsem moc nesouhlasil, ale jeho věc. Popřál mi šťastnou cestu, vysvětlil jak se pozná silniční hlídka a odjel.
Prší, kouřím svůj doutník a je mi fajn. První živý Švéd pro konverzaci byl Čech, banda plná, cesta jasná, co víc. Dokouřím a vyjíždím směr Stockholm.

Norway 2007 3 Sólo

Mám to, ha ha. To je to, co jsem hledal, místo na spaní jak z mých snů.

Pod postraním schodištěm, minimální provoz, toalety jsou na druhé straně, teplo a přítmí. Nafukuju karimatku a ze služebního vchodu vychází personál, usmějou se, jdou si po svým. To je rys, se kterým jsem ve Švédsku, Finsku i Norsku setkával, skoro pořád. Úsměv, pokývnutí hlavou jako projev sympatie, nejméně porozumění a jdou si po svým. Žádná pruda, žádný" Hele mladej, co vyvádíš", to mladej, je u mě něco jako pokus o žert.
Karimatka na zemi, tankbag pod hlavou, to znamená poklady - focení, ipod, navigace, vše pod kontrolou. Zout boty, no aspoň budu spokojeněji a hlouběji spát. Přikrejt se bundou a dobrou. Spím jak mimino, jen ta začínající prostata.
Zvedám, se přemýšlím co s tankbagem. Je to rychlý rozhodnutí, spal jsem tvrdě, cítím se tvrdě musím. Přikreju ho bundou a vyrážím. Ukrajinky spokojeně oddechují. Jen jedna otevře oko, dotkne své tašky (asi máme podobné zkušenosti z našeho zřízení).
Je největší blahem při ježdění na motorce, když se můžete vysoukat na chvíli z pevných kalhot, spočinout v sedu a RELAXOVAT. Musí to tak být, někde jsem čet, že se ani ne TO, když tělo nerelaxuje.
Možná je to dobrá zpráva. Když se můj kamarád rozbil na motorce, tak se při tom i PO. Znamená to tedy, že byl v klidu, relaxovanej? Dobrá z práva. Konec rozjímání, zase do těžkých kalhot, a na svoje místo.
Trocha obav, bude to tam, ten můj poklad? Je tam, jak jsem ho tam nechal. Ulehám, zase ty služební dveře, zase úsměv a to jsou asi tři ráno. Super pocit usínám ani nevím jak.
Budíček. Místní rozhlas ve Švédštině něco říká, tak z toho jsem mimo. Pak angličtina, trochu se chytám, jsme na místě Trellemborg vystupovat.
Šest hodin ráno, prší, zatažená obloha, fronta u výstupu a taková ta nervozita, co už jsem zažil.
Sjíždím na molo, hubu od ucha k uchu, jsem tu, jsem v jiným světě, úplně sám. Těším se a mám pocit, že naposledy jsem něco podobnýho zažil jako malej kluk, když jsem poprvé vyrazil s kamarádem, bochníkem chleba, paštikou a sekerou lesem k babičce asi 10km od domova.
Švédsko, jsem na tebe zvědavej.

Norway 2007 2 Sólo

Jsem druhý v řadě na trajekt, přede mnou auto Turků, nikde nikdo, super. Aspoň kousek snu se plní, odpočinek od lidí. Od hledání řešení, která stejně nechtějí plnit. Od motivování k něčemu, na čem jim až tak moc nezáleží.

Zkouším novou trojnožku, co jsem si pořídil před cestou, vařím si na vařiči čaj, otevírám konečně průvodce po Norsku a začítám se tentokrát i do textu. Začínám si do bloku poznamenávat místa, co by za to fakt stála. Ani si pomalu nevšimnu, jak čas letí, jak Turci sledují, co dělám, jak mám otevřený boční kufr coby stolek a užívám si to.
Mezitím, co trasuji, se vytváří slušná fronta, stmívá se. Čumilů přibývá, ale já jsem jako v rauši, čtu, píšu, sním, piju svůj už kolikátý čaj.
Nálada jakou jsem už dlouho neměl. Přístav večer vypadá dobře, já už vím, co chci. Balím kufry. Trajekt už je tady. Trochu se zvedne taková ta vlna nadšení všech kolem, a že jich je. Je to velkej trajekt, spousta aut, vagónů, kamionů. Všechno to má atmosféru. Jo motorka je ta moje jediná.
Padla tma, blíží se půlnoc, naloďujeme se.
Jdu na palubu s tankbagem, helmou, karimatkou, dobrou náladou a lahví neperlivý vody. Venku je docela zima, no uvidíme, kde si najdu místo pro spaní, 6 -7 hodin je dobrejch. Potkávám český kamioňáky, chvíli si povídáme o policajtech a pokutách. Dopijou svý pivo a jdou do kajuty. Já ne, rozhodl jsem si to užít se vším. Když tulák, tak tulák, přespím někde na chodbě vevnitř.
Sympatická parta Ukrajinek mi nabízí místo na křesle vedle nich. To křeslo, když jste v motrkářskejch kalhotech je na pohodlí nic moc. Hledám místo, kde bych natáhl karimatku a lehnul si.

Jak to začalo - co se muselo stát

vystaveno: 12. 5. 2008
staženo na přání rodičů: 13. 5. 2008 - 27630 přečtení
Díky vám všem, kdo jste tento článek četli, poslali na něj odkaz. Snad každý, kdo jej četl se na chvíli zamyslel a několik následujících dnů přibrzdil, věřím že to nečetli a nezamysleli se jen motorkáři, ale všichni, kdo jezdíme na našich silnicích.
R. Kipling - "Jsme jedné krve ty i já"
J. Homolka - "Krev nám při nehodě teče stejná"

Teď už je jedno, kdo skutečný LUKY byl, tady už ho nebude nikdo urážet, pomlouvat. Teď je LUKY symbol, název projektu, kterého je možná tam někde garantem

původní text z iDnes (fotografie je ilustrační)

Motorkáři jsou vrazi III Dnes - se mi zabil kamarád LUKY

Včera a dnes v noci jsem psal o pohledu motorkářů. Statistiky jsou otřesný, ale u někoho blízkého, dostávají úplně jiný rozměr. Nějak to víc cítím. Sedím tu nad prázdnou plochou wordu, všechno se mi honí hlavou. LUKY, proboha, co jsi dělal. Po pěti letech poprvé na motorce, po necelých pěti minutách UŽ NEJSI. LUKY VOLE VRAŤ SE, NEBLBNI – KURVA… To ne fakt, tohle ne…….

Jsem proti těm klukům, z tréninku, starej pazour. Většinou je jim kolem třicítky a míň. Někteří mi říkají Dědku, můj syn je pro ně víc kámoš, než já. Já je někdy vnímám „skoro jako další svoje kluky“ (dva svoje už mám 23 let a 5 měsíců :o), cizí, ale moji :o)

LUKY k nám patřil od začátku, co jsme rozjeli SKS, byl v tý základní partě, co s námi začala. Bylo mu 32 let (je to fakt divný ten minulý čas), chlap jak hora. Vždycky v pohodě. Snad nikdy jsem ho neviděl naštvanýho. Když mu bylo nejhůř (tenkrát se nějak rozešel s přítelkyní, tak byl smutnej), ale ne naštvanej.

Minulý týden po tréninku jsme dali kafe a on nadšeně vyprávěl o tom, že zas bude mít „mašinu“ Hondu Fareblade CBRRE 1000, plánoval, kam se vyrazí a tak. Nebyl předemnou dvatřicetiletej chlap, ale malej kluk. Oči mu zářily, usmíval se jak měsíček, na moje poznámky, o „zbytečných dělech“, se jen usmíval. Rozloučili jsme se dotekem pěstí a šli každý domů. To jsem ho viděl naposledy.

Dneska, sedím u počítače, kontroluji diskuse na „Motorkáři jsou vrazi (sebe)“, při tom dělám svou práci. Chvilku četuju s rukama z bmw gs site a napadá mi, po tom včerejšku a dnešku, udělat sdílenou mapu na google Earth.

Přemýšlím o tom, co udělat, aby kluci zbytečně neumírali, článek moc nezmění. Musí se stejně, když se něco stane, o sebe postarat sami – snad víc informací by pomohlo, snad alespoň těm, kdo chtějí…… Snad...

Zvoní telefon, kamarád Petr: „Kámo, dáme kafe, jedu ze Žiliny“. Nehodí se mi to, mám rozděláno, tak to přehazuju na zítra večer. Ticho. „Kámo - LUKY je mrtvej“. Ticho. Jsem taky zticha, nedochází mi to hned.

Ptám se: „Kterej LUKY“? Ticho. „LUKY“ ...... Ticho na obou stranách. „Jasně“, říkám, „za patnáct minut , Unhošť - pumpa“. Všechno jde stranou. Jsem z toho všeho jak vopařenej, nemohu tomu uvěřit, to není možný. LUKY. Sedám na motorku a jedu….

Za patnáct minut jsem na pumpě. Petr přijíždí chvilku po mně. Je zválcovanej, jak ho neznám, je to kickboxer, má super kondici, ale tady a teď je to houžev.

KAMARÁD PETR - Vypráví mi, co se stalo.

„Luky si dneska vyzvedl motorku, jel si jí přihlásit, chtěl si to udělat sám. Směje se jak sluníčko na hnoji a vyráží. Kámoš, co ho přivez, jede za ním. Nestačí mu, tak je kousek pozadu. Vjíždí do esíčka a je vedle – motorka ve škarpě, LUKY v lese“.

„Zastavuje, nevěří svým očím – to není pět minut, co se vydali do Kladna na technickou. Luky tam leží, je celej divně zkroucenej“. Víc neřekl… Ticho. „Pak volal záchranku, policajty. Byl na místě mrtvej“ TICHO, jak v hrobě. Pijeme svý, plechovkový kafe. Ticho, divný hnusný ticho. Petr zvedne hlavu, jen se na sebe podíváme.

Chlap jak má být a je na měkko (upřímně já taky, a to jsem takovej kámoš nebyl). Ticho. Zvedneme se, rozloučíme se dotekem pěsti, nasedáme na motorku a jedeme beze slov, každej svojí cestou.

Volám Kamaráda Honzu, od toho si bral dneska motorku. Nebere mi to, zkouším to znovu a znovu nic. Jedu za ním. Jen zastavím, chcípnu motorku a už se mi otevírají vrata. Honza je na měkko. Ticho, divný ticho. Začnu, že to vím, že jsem jel okolo. Zapálíme si doutník a jsem spolu TICHO. Pak promluví.

KAMARÁD HONZA: „Jsou to hrozný SVINĚ, tyhle motorky“. TICHO. „Říkal jsem mu to“. „Von se hrozně těšil, byl jak malej Jarda, fakt, měls ho vidět“. „Celej zářil, říkal, že to zařídí a je za chvíli zpátky“. TICHO. „No, pak jsme tam jeli“. „Ty vole von se roztrhal vo ten strom“. TICHO, ještě hustší než předtím. Držím hubu, není co říct. Dokouříme, rozloučíme se, dotek pěstí, on odchází jako bez duše, já nasedám na motorku a jedu na místo.

Po cestě mi hlava jede na plný obrátky. Jak je to možný? Tahle otázka je strašně dotěrná, pořád, pořád se vrací.

Jsem na místě. Postavím motorku hodně stranou. Pořád se rozhlížím, aby mě nikdo nesestřelil. Klasický, pěkný esíčko, slušná silnice, co se tady stalo?

Jdu po stopách, jsou čerstvý. Hodně přemýšlím, jestli fotit. Nechce se mi ani troch. Dodám si odvahu a udělám pár snímků. Jedu domů a ta otázka je tu pořád“ „Jak je to možný“.

Po cestě přemýšlím, co s těmi záběry. Nejsou moc dobrý, jsou z mobilu a už se skoro stmívalo. Vymazat? NE! Není toho moc vidět, ale je tam krev kamaráda, kterej dneska…Ne, já vám je sem dám, třeba vás to alespoň na chvíli zbrzdí. Je mi jasný, že jen někoho, že to se musí prožít, aby člověk uvěřil. I nám otrne, tak to chodí.

Jsem doma, celej. Přítelkyně se jen podívá, je zticha. Jdu do pracovny, ona se jen zeptá“ „Dáš si čaj“? „Jó“, jediný co ode mne slyší.

SYN HONZA (on, moje dcera, přítelkyně všichni jezdíme na motorkách:

Přijde za mnou do pracovny, sedne si vedle mě na židli, koukám na něj a hned: „ TO NE, TO NE - buší mi v hlavě, mohl to být i ON“. Jsme zticha. Už všechno ví, kluci držej pohromadě. Nabízí mi nějaký fotky. Beru si je. Sedí, chvíli na sebe koukáme, já kouřím, on mlčí. Zvedne se, jede za rukama, slezou se v Zanziku, na chvili….

Volám kamaráda Toma, nezvedá mi to. Pak se ozve, mluvíme spolu, byl tam hodně brzo po tom, co se to stalo. Byl asi jeho největší kámoš. Odkaz na audio….

KAMARÁD TOM - do telefonu: audio….

Jsem doma, sám v pracovně: Motorhead - Hammered na plný pecky, píšu a pořád se vracím ktomu, co jsem dnes viděl. KURVA TO NE

Co teď? Nevím, nic mi nenapadá, snad jen to, že Blbý a Dobrý místa - na google Earth, přejmenuju po LUKYM (že dám dohromady partu lidí, co mi pomůže takovou věc přivézt na svět na:

Luky umřít v botách, to chlap má, ale KURVA PROČ TAK BRZO A TAK ZBYTEČNĚ!!

Italien Job

Asi 2005 - kam na dovoleno? Nějak jsme se zase všichni ztratili. Práce, práce, jak u blbých. Vloni skvělá Korsika. Na něco úžasnýho teď není čas.

Jasný někam pryč, ale je jen 6 dní, kam? Severní a střední Itálie, domlouváme se večer. Dneska jsem přezul zadní gumu, měnili mi to, co mi dodali, fakt házela. Neměli jinou než tu, co jsem jim tam nechal na skartaci. Nebyla nová, ale ty zhruba 3000 vydrží v pohodě.

Ráno kolem 6 start. Nudná cesta přes Německo. Objevili jsme naprosto super "Bad and Breakfast" v XXX. Motorka ve dvoře. Obsluha, naštěstí Slovák - motorkář. Dává typy na dinosauří stopy, snad až při cestě zpátky. Dobrá večeře, doutník v nočním okně proti staré, kamenné zdi. Usínání po milování, ráno se jede dál, už se těšíme.

Vezmem to k moři, pak podle pobřeží a nahoru kolem Lago a domu, fofr, ale půjde to.

Ráno je mokro, v noci pršelo. Ok berem pláštěnky a vyrážíme. Celý dopoledne nic moc –nuda, dálnice, kilometry a kilometry rovně. Pumpa kafe, toaleta a dál. Parma - přestalo pršet. Pláštěnky dolů. Kafe, skvělá nálada, sluníčko fakt pomahá.

Okouknu motorku, osahám kola – všechno dobrý, ještě taková ta rutinní kontrola báglů, jo jedem. Zase dálnice, ale pak to půjde, kolem moře… Italský zapadlý kavárničky, večer s vínem, přítelkyní a zpěvem ještě pár dní.

Nasadím cestovku, kolem 140 – 150 km a jedem, už se vidím, jak to bude, sluníčko, malý provoz…

V dlouhý levý zatáčce, předjíždím nějaký modrý auto, v pohodě, jsem skoro na levý straně. Najednou se celá motorka jako bleskem sveze na pravou stranu. Nevím, co se děje. Tlačím ji zpátky na levou stranu, ale nic. To modrý auto, se fakt rychle blíží. Vidíme si skoro do očí. Plyn na nulu. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, to samo. Auto odjíždí, já se valím na pravou stranu, jsou tam svodidla.

Dívám se pod motorku, zadní guma je úplně na ráfku, během okamžiku.

Zkouším přední brzdu – motorka se rozvlní jak lochneska. Pustím jí, to bych nezvlád, bleskne mi hlavou. Svodidla jsou už dost blízko a my jsme pořád ještě dost rychlý…

Jestli je trefíme, jsme v pr…. Zoufalej pokus, strhnout řidítka na druhou stranu. Nic nevnímám, jen jsem si nějak všim, že nic kolem nás nejezdí – naštěstí.

Vyšlo to. Teď se zase ženem napravo. Pomalejší, ale… Tak ještě jednou udržet se na silnici co nejdýl… Jak na plochý dráze - řidítka na jednu stranu, motorka na druhou…

Když to teď občas vyprávím, dávám důraz na „snad šestkrát, jsem to poklopil na druhou stranu“, asi kecám, nevím kolikrát.

Výsledek, zastavili jsme bez pádu na pravý krajnici, i když jsem na přítelkyni řval, že: "Teď, už jdem, k zemi.“ Nešli jsme. Povedlo se to.

Skopnu policajta. Slezu z motorky. Zahodím rukavice. Řvu „KURVA, KURVA, KURVA“, napůl vzteky, napůl radostí. Dostali jsme se z toho.

Najednou mi došlo, kde jsou všechny ty auta, co měly kolem nás jezdit??? Stojí. Stojí v řadě jak na startu. Blikají čtyřmi blinkry a STOJÍ, ZÁZRAK – „ALELUJÁÁÁÁÁÁ“.

To nás zachránilo. Nechali nám celou silnici pro nás. U nás by mě určitě někdo ZAŽEHLIL S PŘÍTELKYNÍ a romantickými sny do asfaltu.

Pomalu se rozjíždějí. Když jedou kolem nás, USMÍVAJÍ SE, MÁVAJÍ, ZVEDAJÍ PALEC NAHORU, NIKOMU SE NIC NESTALO..MĚLI JSME ŠTĚSTÍ, JSEM V RÁJI MYSLÍM SI. Za chvilku provoz pokračuje nerušeně dál.

Odstrojím motorku, odtlačím ji kousek dál na odpočívadlo… Guma je fuč. Zahodím bundu a dám se do toho. Zouvám gumu, když zastaví kluk :o) (asi 45) na BMW K 1200. Ital jak poleno, ptá se, co se stalo, chvíli volá. Pak mi nabídne, že mi odveze do servisu s tím kolem. Váhám „Italská mafie a tak“.. Jedu, přítelkyně zůstává na silnici, u rozebraný motorky. Sranda. Musíme sjet z dálnice, zaplatit mýtné. Chci ho platit, NE – ukazuje mi nějakou legitimaci, či co. Pak ještě asi 20 km do nějakého městečka. Dvakrát jsme podjeli dálnici, snažím se orientovat. Marně.

V tom městěčku, taková ta malá dílna. Chlapi se zajímají, co se stalo. On jim vypráví, já jsem mimo. Občas se na mě podívají.. Nevím, jak se tvářit. Mají mi za blbce, nebo za geroje… Nevím, tak se pokouším o milý úsměv, jak jen to s mým ksichtem jde.

Hotovo, jen není vyváženo, omlouvají se. Zaplatím. Cesta zpátky.

Přítelkyně sedí ve stínu pod stromem za svodidly. Já mám hubu od ucha k uchu, ona je docela vystrašená.

Takový ty otázky kde, proč tak dlouho…

Jasná, sama pěkná ženská na silnici v Itálii u rozbitý motorky. Když jde ke mně, vidím, jak dává něco do kapsy.

Chci tomu Italovi dát nějaký peníze. Nic si nevzal. Měníme si čísla a zvu alespoň druhý den VXXX na večeři. To prý ano a odjíždí. Otočím se na přítelkyni, nedá mi to, ptám se: „Cos to cpala tak divně do kapsy?“ Odpověď zní: „NIC“, co jsem čekal?

Ještě jednou: „Co to bylo“?

„SPIDERKO“, to, co jsi mi dal.

„Šikovná holka“, říká lovec, v Jurském parku, když ho přelstila samice Raptora. Holka ty se neztratíš.

Létající prasata

Je jaro 2006 sobota, vstávám tak jako vždycky – zadkem napřed. Jedno oko, jen tak na kousek – nojo, je tam hezky. Hned je to lepší.






Vstanu, klasika proces

kuchyň-------koupelna----kuchyň------pes------obývák
voda na čaj ---hygiena -----zalejt čaj ---vyvenčit ---snídaně

Anda (dcera 20 blond, dlouhý vlasy) schází z patra napůl ve spánku. Dneska je hezky – dneska by to šlo, zkouším to. Jo, šlo by to, byla lakonická odpověď.

Tak po snídani motorky a jedem. Od nás z vesnice je to co by kamenem dohodil na dálnici, nemusím jí, ale směr Lány, Křivoklát je to dobrý start. Na Velké Dobré najedeme na dálnici – před sebou asi 15 km než zase sjedeme.

Jedu první, Anda za mnou - nádherný den. Jedeme tak akorát, já enduro a v té době Anda na Varadero 125. Pohoda jízda. Při sjezdu z prvního kopce nás předjíždí Mercedes, stříbrnej, coupé, odhadem tak 150 km/h, ale v tomhle autě a po ránu, by to neměl být problém. Byl…

Vidím to jako teď. Tam kde v protisvahu končí pole a začíná les, vyběhne z toho lesa HEJNO: O) DIVOKEJCH PRASAT. Velká bachyně vpředu, lončáci kolem ní a nějaká selata, vypadá to, že je jich nějak moc. Brzdový světla Mercedesu září i v tom protisvětle. Chvilku mi letí hlavou, co se dá dělat, když se tohle stane. Bylo to rychlý, nečekaný, veliký….

Prasata to zvládla až k dělícím svodidlům. KDYBY, KDYBY – TAM TY SVODIDL A NEBYLA – NIC BY SE NESTALO. Mercedes by to dobrzdil, prasata zmizela naproti v lese… všechno by bylo ok.

Byl to jen zlomek vteřiny, Mercedes brzdil, já taky, Anda za mnou taky. My stojíme a Mercedes ještě chviličku NE. Nejsme dost blízko, abychom to slyšeli, ale vidíme, jak ta ohromná bachyně jde přes střechu. Lončáci létají vzduchem každý na jinou stranu. Pár těch nejmenších se stahuje zpátky. Zbytek je groteskně rozhozený kolem stojícího Mercedesu. Jedeme tam, ten chlap musí být na sra…

Stavím motorku na „policajta“, Anda za mnou. Dávám jí mojí žlutou helmu a posílám ji dopředu stavět auta. Ten chlap není na sra…., vylézá z auta. Je mimo, vykulený, něco brumlá. Beru ho za ruku a vedu na krajnici. Jde, „neklade odpor“ :o), ještě tam sedí nějaká ženská, ta je úplně vedle…

To auto není až tak moc zdemolovaný, i když pár desítek tisíc to sebere, slušná aerodynamika. Ta ženská nechce z auta. On putuje po kraji silnice a někam volá, už se chyt. Kolem se válí zranění divočáci, jeden se ještě zvedne a zatáhne zpátky, odkud přišel.

Trochu mi trne z těch prasat, nezažil jsem to, ale zranění prý dokážou nadělat dost paseku. Kličkuju mezi nima. On volá policajty. Najednou nějakej blbec projede mezi mnou, tím autem v levém pruhu a prasatama snad 80 – 100km/h.

Podívám se co Anda, snaží se, mává, ale není to moc platný - kdo jede, pokračuje jen mírně sníženou rychlostí.

Pošlu ji na stranu, mám o ní strach. Vlezu do silnice, mávám vestou, helmou, jdu proti těm autům skoro na středový čáře…. Kolem mě zbrzdí a pak na to šlápnou – našli skulinu…. Mají na spěch v sobotu kolem 10:00???

Přijíždějí první policajti. Jen hlídka. Pustí majáky, volají kolegy z dopravky. Ukazuju jim ta sražená krvácející prasata, co se snaží zvednout. Chci, aby je alespoň dostřelili. Odpověď je jednoduchá: „To my nemůžeme, to musí myslivci.“ Snažím se jim vysvětlit, že trpí, jezdí kolem auta a může z toho být další mela. Nic, ještě padlo něco o papírování při použití služební zbraně.

Přijíždí dopravka. Všichni se sejdou s tím řidičem. Ptám se, jestli potřebují nějakou výpověď. Prý ne, svědka mají, řidiče….

Stál jsem tam jak vůl.

Sedli jsme na motorky a jeli svou cestou.

PS. To místo je na mapě jako Bad Memories – hádejte proč.

Norway 2007 1 Sólo

Srpen 2007, práce pořád moc, plán cestovat sám na sever se začíná ztrácet v nedohlednu.
Tak nějak to bývá vždycky, velký voči na začátku a pak? Jako vždycky, makej, zařezávej, vydělávej. Ještě tohle, ještě taky tady musíš a je to. Plány jsou v hajzlu, ty si v hajzlu a okolí vlastně taky.
Jsi naštvanej, prudíš a kolikrát ani nevíš proč.... To je běžný můj standard.

Letos fakt ne. Kašlu na všechno. Nebudu už dělat jen vola. Chci žít a chci žít taky po svým. Jsem slušnej chlap, celej rok makám, sháním prachy, platím účty. Splácím barák, co jsem postavil a díky rozvodu, platím znovu. Daně, dneska už je jedno komu.
Je to tu. Ráno, sbaleno, motorka natočená. Pár posledních, trochu přeci jenom, provinilých (nejsem zas takovej hrdina, jak zjišťuju) pohledů. Děti, naštěstí už ve svých víc než 20ti nepláčou. Těhotná přítelkyně jo, ale to je život.
Jednička a start první nudný etapy. Družec - Rostock. Pár zastávek na kafe a doutník, dálnice všude stejná, ale směr je jasný. Nord Cap, nejsevernější místo Evropy asi 3000 km před sebou někudy, no vlastně ještě pořádně nevím kudy.
Příprava na cestu? Silniční mapa, kterou jsem si dvakrát prohlíd a průvodce po Norsku, kterýho jsem dal přítelkyni, když jsme spolu začali, tu jsem ani do dnešního dne, kromě obrázků neviděl.
Konečně Rostock po XX hodinách nudy, kafe, doutníků a snění.
Ha ha První úspěch. Zpoždění mám 15 minut, trajekt je fuč. Další jede za 5 hodin, ale dobrá zpráva je to ten, co jede dýl. Přespím na palubě, mám tedy postaráno i o první nocleh :o)

Pumapa v obležení

Dubá Agip

test

test

test

test

test

test

test

test