Jsem druhý v řadě na trajekt, přede mnou auto Turků, nikde nikdo, super. Aspoň kousek snu se plní, odpočinek od lidí. Od hledání řešení, která stejně nechtějí plnit. Od motivování k něčemu, na čem jim až tak moc nezáleží.
Zkouším novou trojnožku, co jsem si pořídil před cestou, vařím si na vařiči čaj, otevírám konečně průvodce po Norsku a začítám se tentokrát i do textu. Začínám si do bloku poznamenávat místa, co by za to fakt stála. Ani si pomalu nevšimnu, jak čas letí, jak Turci sledují, co dělám, jak mám otevřený boční kufr coby stolek a užívám si to.
Mezitím, co trasuji, se vytváří slušná fronta, stmívá se. Čumilů přibývá, ale já jsem jako v rauši, čtu, píšu, sním, piju svůj už kolikátý čaj.
Nálada jakou jsem už dlouho neměl. Přístav večer vypadá dobře, já už vím, co chci. Balím kufry. Trajekt už je tady. Trochu se zvedne taková ta vlna nadšení všech kolem, a že jich je. Je to velkej trajekt, spousta aut, vagónů, kamionů. Všechno to má atmosféru. Jo motorka je ta moje jediná.
Padla tma, blíží se půlnoc, naloďujeme se.
Jdu na palubu s tankbagem, helmou, karimatkou, dobrou náladou a lahví neperlivý vody. Venku je docela zima, no uvidíme, kde si najdu místo pro spaní, 6 -7 hodin je dobrejch. Potkávám český kamioňáky, chvíli si povídáme o policajtech a pokutách. Dopijou svý pivo a jdou do kajuty. Já ne, rozhodl jsem si to užít se vším. Když tulák, tak tulák, přespím někde na chodbě vevnitř.
Sympatická parta Ukrajinek mi nabízí místo na křesle vedle nich. To křeslo, když jste v motrkářskejch kalhotech je na pohodlí nic moc. Hledám místo, kde bych natáhl karimatku a lehnul si.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat