Norway 11 sólo

11 - Bude zítra :o)
Omlouvám se takový trik - dostat vás na tyto stránky.
Nevím jak jinak podpořit tento projekt. Pokud máte podobné Goood and Bad Memories, pošlete mi email - jaroslav.homolka@gmail.com -, rád je zde vystavím. Nebo jestli rovnou máte chuť tady publikovat podobnou tématiku, napište a dohodneme se na tom, jak vás mohu zařadit mezi AUTORY.
Pokud byste věděli o někom ve vašem okolí, kdo cestuje, píše o tom, dejte mi vědět, pokusím se ho pro spolupráci na tomto blogu získat.
Díky Jarda Homolka

Norway 10 sólo

Vyrážím, leje, pořád stejně, už ani nevnímám, jestli víc nebo míň. Nic nejezdí, jsem tu úplně sám, super pocit. Další zastávky jsou tak maximálně po hodině. Tentokrát u nějaký zemědělský budovy, na lavici, ještě jedno plechový kafe z vlastních zásob.

Nevím už, jak dlouho jsem jel, když najednou se silnice stočí k nějaký řece. Je noc, nikde nikdo a já si nejsem úplně jistý tím, že jsem si na mapě všiml nějaký větší řeky. GPS říká - jdedeš dobře, ale věřte jí ,když jí znáte sotva pár dní.

A je to tady, Jardo jsi v pr…. SUOMI, cedule jak vrata. Co tu děláš, to bys přeci nepřehlíd, co tu děláš. Zastavím, civím, jak trubka na tu ceduli, leje, jsem nevím kolik hodin v sedle a teď jsem na Finskejch hranicích. Jediný, co mám v hlavě je najednou stránka ve školním atlasu a snažím si uvědomit, co to znamená.

Jasný Finskem se asi taky do Norska dostanu, ale taky bych skončit v Ruským zajetí. Ten nápad mi rozesmál. Hlava ještě funguje, je to dobrý. Jak je s pohraničním stykem mezi Švédskem a Finskem nevím, ale zatím na mě seveřané udělali dobrý dojem a myslím, že se tam platí eurem ha ha. Třeba bude horkej čaj, tak ten by bodnul.

Mohu si vybrat věřit sobě a pokračovat po Švédské straně hranic a někde to zkontrolovat podle mapy, nebo poslechnout GPS a vydat se do SUOMU rovnou tady přes ten most.

No co, na druhý straně mostu to v tom dešti vypadá jako světlo, tak se třeba budu moc někoho zeptat, nebo se na chvíli někde schovat a prohlídnout mapu.

Na konci mostu je celnice, přístřešek, kousek za celnicí veliká plechová mapa. Jedu nejdřív k ní, celnice vypadá mrtvá. Moc toho nevidím a ještě mi prší do očí. Ale vypadá to, že se projede kousek Finska a pak už Norsko.

Otočím to, zajedu pod ten přístřešek, kousek dál od vchodu, co kdyby. Fakt leje, v tom světle je to teprve vidět, teď to světlo na druhé straně mostu není skoro vidět, spíš o něm vím, než že ho vidím.

Schodím helmu, rozhlídnu se. Tady by se dalo i přespat, kdyby bylo nejhůř. Sedám si, zapaluju doutník. Dobrý, ty kolena ve vlněných podkolenkách povolili, asi to bylo i omačkaný od chráničů..

Dokouřil jsem, jdu to okouknot. Koukám okny do celnice. Čtyři chlapi, tři tam dřímou v křeslech, ten čtvrtý si čte nějaký časopis. Jakoby o mně ani nevěděli. Chvilku váhám, pak zaťukám opatrně na okno. Nic. Nechce se mi o druhý, ale tu jistotu, že jedu dobře bych fakt potřeboval.

Klepu ještě jednou, Ten celník jen zvedne oči od toho časopisu a nad brýlemi se na mě kouká. Položí ten časopis, sundá si brýle, stoupne si, houkne na chlapy a jde ke dveřím.

Za dveřma, co otevřel ,stojí mokrej, plešatej, malej chlap s motorkářskou helmou v ruce. Já zas vidím čtyři chlapy ve futrech sotva tak pro jednoho z nich. Pozvali mě dál. Ptám, kde to jsem a snažím se rozbalit velkou mokrou automapu a ještě ukazuju na GPS.

Jsou fakt super, nabídli mi čaj, na jejich menší a praktičtější mapě mi ukazujou, kde jsem, kudy mám jet, kde si mám dát pozor na sobí stáda. Piju čaj chutná skvěle, ptají se odkud, proč a tak.

Pak se jeden osmělí a ptá se jestli, když jsem Czechoslovakaj, nemám pivo. Fakt mi to mrzí, nemám, na to není v kufru místo a sám ho moc nepiju.

Ok, OK – nic se neděje, jen to zkusil. Nabízím tedy doutník, přijímá, á radost alespoň nějaká satisfakce za ten čaj a chvilku tepla. Jdeme všichni ven. Pořád leje. Nabízím dál, dělají nejdřív drahoty, ale pak si ještě dva z nich zapálí.. Na chvilku nám došla všem slovní zásoba, ale fakt pohoda. Pak se ptají, jestli tam nechci přespat, že mají něco jako služební místnost (pořád si myslím, že to byla celnice ne policie ha ha) Děkuju a vysvětluju, že zkouším 24 hodin, ukazuju na mapě, odkud jsem ráno vyjel a kam bych chtěl ještě dojet.

Ani tak ani tak. Loučíme se s přáním šťastné cesty. Ještě foto na památku. Blbne blesk asi už moc vlhko, ale tahle fotka se dá zachránit.

Helma a dál. Po půl hodně jsem vyjel z nějakého městečka a už zas jen pustina. Pořád mi překvapuje to divný světlo.

Tak jak začalo pršet, tak taky přestalo, mraky se rozestoupily, obloha jak vymetená. Hvězdy zářej, jak blázen, jsou jich miliardy, teď už to je i vidět, kam se hrabe Chorvatsko.

Pokračuju. Silnice pořád nádherná, obloha bez mráčku taková divná tma, je tma, ale je nějak hodně vidět. Nevím za jak je to dlouho, co jsem viděl poslední lidský stavení, ale najednou..

Ty vole, už ti leze na palici, to bylo první, co mi napadlo… Ubírám, už tak celkem pomalou rychlost. Nemůžu se vynadívat. Je to neuvěřitelný. „Vole to je zázrak“ slyším sám sebe v helmě. Stojím a civím před sebe.

Obrovský sob, fakt obrovský, ty co jsem viděl předtím ti byli podobní těm, ze zoologický zahrady, ale tohle to jsem neviděl, takhle nějak jsem si představoval spíš losa ne soba. Je uplně bílý, celý bílý, ne jako ti, co jsem pak potkával na severu.

Obrovský bílý sob. I paroží, všechno bez poskvrny (ve světle, který jsem měl k dispozici). V tom světle hvězd zářil jak přízrak. Nebyl sám, byl tam s ním ještě druhý proti němu černý, ale byl spíš jen hodně tmavý jako opravdoví, divocí sobi, ne ti domestikovaný a vypuštění do přírody.

Stopnul jsem motorku. Opřel jsem se nohama pevně o zem, zíral na dva soby, co se stekají, kdesi na severu Finska v noci, v lesích. Jen ONI (jsou místní) a já. Zážitek, kterej mám pořád v hlavě, a dokoce i teď cítím to zvláštní mrazení…

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vybaluju foťák, nechce se mi požít blesk, nebyl k ničemu, jsou daleko a jen bych je vyplašil, zkouším to jen tak, bude to rozklepaný, ale co…

Ještě si chvíli hrajou, pak jako by mě zaregistrovali, oba se na mě podívají, pak na sebe a zmizí v blízkým lese, ještě vidím toho bílého jak prosvitá skrze stromy. Zařadím (ani jsem nestopnul motorku, abych je nerušil) pomalu opatrně se rozjedu. Jedu chvilku vedle nich, pak to vezmou hlouběji do lesa, jsou pryč..

Norway 9 sólo

Je to takový ten vlastně smutný den, poměrně malý provoz a stále prší, teď už jen drobně, místní chodí v košili v tom dešti je léto, jsou asi zvyklí….

Poslední loučení s mořem Luea. Ještě si ověřuju, že najíždím na správnou silnici směr SEVER, NORD KAP.. Jo je to ona GPS nelže, ale moc ji zatím ještě nevěřím…

Když jsem si tam cpal trasu v Rostocku, kontroloval jsem si to ještě s klasikou automapou, ale zichr je zichr…

Je dost pozdě odpoledne mám za sebou asi 530 km. Stav dobrý, naučil jsem se uvolňovat si záda a ramena za jízdy, fakt to funguje, na silnici určitě ano. Motorka je úžasná, jede nádherně, je pohodlná, tím, že jsem malý, štítek fakt plní svojí funkci….Dokouřím, helma, nasednu a na Sever, Vávro, na Sever..

Netrvá to dlouho a míjím poslední baráky a moc jich na dost dlouho nebude. Po nějakých 20 – 30 km nějaká taková spíš osada, něco jako vesnice spíš vynímečně. Cesta ubíhá dobře, je takový ten divný soumrak, ani ráno, ani večer.

Nevím už teď, jak dlouho jsem jel, ale najednou první "divokej sob" přes silnici, mám pod helmou hudu od ucha k uchu, fakt můj první sob, Stavím, značka do GPS, jo jó… Pokračuju, jen jsem vytáh z tankbagu kompakt, dal si ho pod bundu, co kdyby, nádhera. Jo stálo to za to, přestává ještě pršet. Co víc si přát. Provoz na nule. Snad jsem do teď potkal dvě auta… Všiml jsem si, hlavně na tom druhém, peugeotu..

Přední hrazda čtyř, až šeti, fakt velikých halogenů.. Zatím nevím proč, ale pak mi vysvětlí, že jsou to zvířata a během severní noci tím fetujou světlo…. ha ha Snad.

Super silnice, dobrý povrch, samá zatáčka, všude stromy, nikde nikdo… Sen je skoro splněný ještě ten Nord Kap……

Za chvíli další sobi, teď už víc… Nějak si myslím, že se blížím k polárnímu kruhu . Pořád to divný světlo… Stavím, kontroluju, ještě nemůže to být už daleko, kontrola na mapě….

Jsem tu. Sám… Taková nádherná červená turistická chata, malé travnaté parkoviště… Jdu se kousek projít, potok, borůvčí jak stromy (proti tomu našemu)… Dělám fotku, jak křtím helmu redbullem.. Je to rozmazaný, světla bylo málo pro focení, oko mělo dojem, že je skoro den..

Kondice dobrá, sobi mi dodali energii, zbytek redbullu taky pomohl. Mám za sebou XX hodin… Cejtím, se fakt, dobře. Helma, nasednout, jedem dál…

Za chvíli taky prší, najednou spadne tma jak v pytli. Světlo na rozdíl od toho peugeotu svítí na 1/3 silnice a kořeny stromů vpravo. Ale jsem tu úplně sám, takže se dá říct, že vidím celkem dobře… Rychlost jde rapidně dolu, nevadí ,jde teď o to, to vydržet.

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem usnul na vavřínech. Benzínky u moře byly skoro na každém kilometru….

Teď už dost dlouho nic, takže najít tu první, nebo stopovat, ale koho? Nikdo tady nejezdí. Jak se mi někdy stává, mám kliku, nějaká pro mě? Nečitelná vesnice. První pumpa zavřená. Tak jinou podle gps. Ta tam je. Těsně před zavíračkou, ale stihl jsem to.

Je mi zima a jediný, co mi fakt bolí, není zadek, záda, ale kolena… A fest. Schovám motorku pod přístřešek, který kryje ekologické odpadkové nádoby a teď i mě a motorku. Helma dolů, já dovnitř…

Domluvím se na tankování, karta nefunguje… Tady se platí hotově a předem… Koupím si „pětku“ kanistr, 2,5 od Touratechu a snažím se mu vysvětlit, že nevím, kolik potřebuju do tý bandy benzínu.

Je fajn, nechá mi nejdřív natankovat a pak zaplatit. Natankuju, jdu zaplatit, a zahlídnu řešení pro kolena. V rybářských a tábornických potřebách, které jsou součástí každé pumpy, jsem objevil VLNĚNÉ PODKOLENKY. Halelujahhhhhh

Kupuju dva páry, nějaký snikers, pumpař přešlapuje, končí. Ještě kafe do kelímku, platím, usměv na rozloučenou. Jdu k motorce, kafe je horký, postavím ho na kufr.

Sundám si pláštěnku, bundu, schodím mikinu. Na motorce vzniká halda hadrů, kdo nezná neví , kdo jo, je mu jasný jak, to mohlo vypadat.

Kšandy od motorkářskejch kalhot dolu, kalhoty na půl žerdi. Cíl namotat si ty vlněný podkolenky kolem kolen.

Jedno dobrý, to je pohlazení – ovčí vlna, jemná, suchá….. Povoluje to, ale chce to zabalit ještě to druhý, pak rychle kalhoty nahoru, kšandy bunda….. Vypít kafe….. a pokračujem.

Najednou vedle mě stojí ten pumpař, ani jsem si nešiml, že už zatáhl roletu, tam mi to zaujalo.

Dívá se na mě trochu překvapeně. Noc, přístřešek s odpadky, chlap s kalhotami na půl žerdi, si motá podkolenky kolem kolen.

Snaží se mi švédsky vysvětlit, k čemu slouží podkolenky (myslím si to), Dokonce měl snahu mi ty podkolenky odmotat a ukázat mi kam patří. OK, OK, přitakávám (jak mu z fleku říct že rozumím, přesto, že to chci dělat po svém, to jsem nezvlád), Tak pokračuju…

Where, are you from??? Dostal ze sebe. I am From, Czech Republic. Kontroval jsem.

Pokýval hlavou a já mám dojem, že mi přiřadil někam k Boratovi… Neřešil jsem to, nohy v teple, kanystr a nádrž plnou benzínu, haldu km před sebou, není co řešit….

Norway 8 sólo

24hod 1280km. Cestovní průměr 53.3 km to odpovídá. Moje velký oči nevěřily zkušeným klukům, co hodně jezdí, třeba Tomáš Kocanda z Touratechu. Když jsem u něj kupoval Garmina, chvilku jsme si povídali, padlo to tam, jen mezi řečí, ale pamatoval jsem si to. Tenkrát jsem si myslel, že přehání, cestovní rychlost průměr kolem 50 km, to nemohl myslet vážně.

Ještě mockrát jsem se o tom měl přesvědčit, že velký voči na motorku nepatří :o)

Na start. Dopil jsem to kelímkový kafe. Nased jsem na motorku, nikde nikdo a venku – zázrak. Neprší, co víc svítá s nádhermým jasem slunce, mraky v barvách. Silnice úplně prázdný, výborný povrch, takový ty mírný houpačky v zatáčkách, něco úžasného. Taková ta euforie z neskutečného dne. Cesta utíká, absťák po nikotinu nikde, absťák po krásným počasí, začíná mizet.

Blíží se osmá ráno, mám prázdnou nádrž, musím tankovat, vyvenčit se a tak. Zastavuju na pumpě U medvěda, tak jsem si nazval, kolem bylo spousta poutačů na medvědí rezervaci. A hlavně pumpa byla bez obsluhy, to mi zaskočilo. Zatím všude to byly takový ty „naše pumpy“ a teď něco jak pumpa u Spolany. Stojany na karty, nic víc. Nikde nikdo, snad jen ty medvědi někde kolem.

Tak teď se ukaž šimpanzi, jestli sis to po prvním tankování zapamatoval. Snad jo, ale stejně se pokouším si ověřovat, jestli to dělám dobře. Shrnuto, šimpanz by zvítězil. Jsem s benzínem na dně (tak 20 – 30 km, ale žádná cedule o vzdálenosti další pumpy nikde nebyla (objížďky, nebyl jsem ještě na hlavním tahu). Musel jsem zastavit, ale co dál?

Kanystry od Touratechu jsem si samozřejmě ještě nenaplnil, na trajekt údajně kanystry nesmějí, všude byly pumpy, tak proč????

Pro tohle vole, nadával jsem si. Ke všemu začalo lejt jak z konve, nebylo se kam schovat, jen taková plechová stříška, kolem mapy medvědího parku. To je pech.

Trvá to skoro hodinu na dešti, než vyjíždí nějaký karavan z rezervace. Zastavuju ho, pokouším se domluvit, no s angličtinou jsme na tom oba blbě, tak univerzální znaková řeč. Úsměvy, poplácávání, ukazování na šedivou protrženou oblohu a gesta, která jsem si překládal, je to v p…. co?

To důležitý, natankováno VISA je ok i bez čipu, nerozumím, ale snad se naučím. Dokonce jsem si ve znakovce domluvil takový malý rychlokurz, tankování ve švédštině, snad toho šimpanze příště dostanu zas já, snad. Při odjezdu od pumpy jsem si byl 100% jistý.

Chčije a chčije je proslavená replika v jednom českém filmu, tady to platí dvojnásob. Asi po 5 km nádherná pumpa našeho vzhledu, ale … Ty ale jsou vždycky, a co kdyby… Tak ty taky, už jsem to vystál v dešti, tak proč teď mrmlat.

Sesedám, trochu nešikovně v pláštěnce se ta noha dost blbě shazuje přes sedlo ha ha, jsem prcek na takovou motorku, i když mám „dětský sedlo“ mám co dělat zvednout nohu natolik, abych nechytal za nepromokavej bágl na zadním sedadle, sranda. Má ji vždycky na policajtu, jinak bych neslez. Tentokrát to bylo jak „bojový styl opilé opice“ z nějakého kung-fu filmu.

Co vevnitř je sucho teplo, kafe, jídlo…

Při cestě se snažím z pláštěnky setřást kapky vody, abych jim tam nenadělal. Třesu sebou skláním hlavu, abych si „pak“ mohl sundat helmu. Bum, stojím, dveře se neotevřely. Ustoupím, předpokládal jsem, že jsem asi byl moc rychlej, krok dopředu nic. Ještě jeden dozadu, jeden dopředu, jak pako,výsledek - nic.

Pro sebe si říkám" "Kurva, Sezame otevři se, je kosa". Poslední pokus. Nic, tak to je pech. Lidi ve vnitř, cpou se koláčem, zapíjejí kafem, já venku skoro zmrzlej, hladovej, Švějďácí poj…., se mi málem dere z huby.

Někdo od koho kafe na mě ukazuje a pak někam nahoru. Zvednu oči, červená ledka kamery, pod ní nálepka přeškrtnutý, motocyklový hleny. Aha efekt se nedostavil tak rychle jak jsem čekal. Ještě jednou jsem to tvrdošíjně zkusil. Ha HA NIC. Tak hrdost a česká paličatost stranou. Helma dolů, krok kupředu, rozhodnutý, že zpátky ni krok. Zase ten chlapík s koláčem, posuňky že i kuklu, kde to skončí.

Mám vztek, nejradši bych je někam poslal, ale to teplý kafe hřeje i přes ty zavřený dveře, pokorně sundavám kuklu.

Dveře se otevřou, mohu vstoupit. Moc dobrý dojem jsem asi neudělal. Obsluha je chladná jak severní vítr. Není to tu zvykem, ale… Kafe, jablkový koláč. Stejně jako u nás pět stolků pět lidí, každý sám, co teď, v pláštěnce, s helmou a kafem v ruce, kukla mi padá na zem…

Vyhrál ten chlapík, co mi dával instrukce tím posunkovým opičím jazykem. Usmívám se na něj s hubou od ucha k uchu, nic. Ptám se jestli si mohu sednout, nic. Dopije svoje kafe jediným douškem, zvedne se, beze slov odchází.

Jsem z toho vedle, co jsem udělal? Ty lidi u rezervace super, legrace a teď?? Neřeším to, zakousnu se do koláče, byl neskutečnější než ten hlad. Kafe hřeje až k malíčkům u nohou. Jsem spokojeností roztlemenej jak jezulátko.

Ti kolem mě ne. Dva, takový fakt pořezové, si stoupli blíž kase a na něčem se tam domlouvali. Hlad je hlad, úplně jsem na ně zapomněl, když jsem si šel ještě pro jedno kafe. Rozestoupili se vlny jejich ohromných těl, já zmizel jak pírko mezi nima. Oba ti hromotluci stojí s rukama v kapsách, jak sahám pro peněženku, vyndávají je… Co je kurva? To bych nikdy nahlas neřek, na to nemám, to jen ten polašenej prcek ve mně :o)

Zaplatím, kluci strčí zase ruce do kapes, já dopiju, dojím a padám… tady se mi nelíbí a ti medvědi okolo, hraje si se mnou fantazie, něco jako "upad na šatně, tady sežral ho medvěd". Oblíknu pláštěnku, sbalím helmu pod ruku, na vnitřní straně dveří je něco jako měřítko na lidi, za vámi kamera, to když byste zdrhali, mají vaší přibližnou vejšku.

Přežil jsem, změřil jsem se (trochu jsem se snažil vypadat větší), ale na ně to dojem neudělalo, samí habáni kolem 190 cm.

Vyšel jsem, ti dva hromotluci za mnou, žeby? Napadlo mě. Nechtělo se mi hned jít k motorce, točit tam klíčema nad hlavou. Zapálil jsem si pod takovým mini přístřeškem. Jeden z nich se odlepil od výlohy a šel ke mně… "No Jarouši" říkám si, to bude mela, mám motorku rád, dovnitř nevlezu, mám zase helmu, otevíračku, ale helmu… Základní bojový postoj ha ha. Utíkat v motorkářskejch hadrech a ještě, byť dvojdílný pláštěnce, nejde, fakt, kdo nevěří, ať to zkusí… Takže to spíš vypadalo, že jsem se po.., než, že nemá cenu si se mnou něco začínat. Ten druhej, něco signalizuje dovnitř pumpy…

Jak tohle dopadne fakt nevím. Je přede mnou, není tu Lundgrén, ale je to hora chlap. Usměje se, ukáže mi ceduli, že se tu nesmí kouřit, je dost vysoko, nechce se mi tam ani podívat, pořád čekám, jak to začne.

Chce mě vzít za loket, škubnu sebou, úkrok do strany. Tlemí se. Ty vole říkám si, jdu do toho…, helma na hlavě, všude chrániče, tak snad chvíli vydržím, snad někdo přijede, snad… Ještě chviličku… Zaváhal jsem.. Tlemí se dál, mávne tou svou tlapu „medvědí rezervace ha ha“, a odchází, odkud přišel. Vyzvedne toho kámoše od výlohy, oba se tlemí, asi tomu vzteklýmu skrčkovi, nasednou do pickapu a jsou pryč. Cigáro mokrý, srdce teď už v krku, jsem vůl…

To možná ty historky, jako když seš sám, na pěkný motorce, tak tě hned zmasej, vokradou…. Pravda tihle by mě udělali a asi dost rychle. Zapálím si nový doutník, kouřím sám v dešti a přemýšlím, co se to stalo…

Pak už to byla nuda. Co 200 km tankování, helma dolů, kafe nebo čaj… Nasednout 200 km, sundat helmu…. Nebylo to stejný, všude, když jsem sundal helmu, kuklu a vešel jak měl byli zase ti příjemní lidé, jak jsem je poznal první den. Zajímali se odkud, kam, proč… Fajn lidi, jen tam asi s "náma, motorkářema v helmách nemaj dobrý zkušenosti“. Rozlišujou - v hlemě a bez helmy, dobrý. Pěkná silnice, moře občas po boku, leje a leje….

Norway 7 sólo

Norway 6 sólo

Norway 5 sólo

Norway 2007 4 Sólo

Takže 4 díl cesty do Norska. (sepisuji to průběžně z poznámek, co jsem si udělal. Jak to bývá – až když zbude čas J

To je to, co mě i spoustu jiných motorkářů láká, co máme rádi. Jak vidíme svět „ze sedla svých motorek“.

Trellemborg brzo ráno, klidně spí.
Zapnu gps, chvilku tápe, pak určí směr. Vyrážím směr Stockholm a pak na sever. Absťák se dostavil, první pumpa, první kafe z kelímku, první doutník. To je start.
Jsem na tom bídně s časem. To už vím teď. Co všechno se dá vidět, co bych chtěl určitě vidět a co skutečně uvidím je ve hvězdách.
Slezu z motorky, chci natankovat a je to tady. Švédština je jiná, kdo by to řek? Zkouším svojí praktickou inteligenci až na doraz, ale ne a ne na to přijít. Znám kartový automaty z Itálie, Řecka, Chorvatska, ale tohle je úplně jiný. Vyřeší to doutník a pokorný čekání na někoho, kdo bude tankovat a snad mi dá šanci se to naučit. Už jsem skoro dokouřil, když přijíždí nový BMW 3, v něm sympaťák, to půjde. Can You help me, pleas?
Usměje se, ukáže mi, ať jdu s ním. Stiskne tlačítko a dá se do vysvětlování. Hele, tadyhle dáš kartu, tady zmáčněš, tohle...... Pražák jak poleno. To je néééééé, se nepřehlídne. Nenaučil jsem se to ve švédštině, ale naučil jsem se to ovládat skrze obrázky. Někde jsem viděl, že v tomhle jsou šimpanzi lepší než mi, ale já to dokázal.
Pokecali jsme. On už tady žije od 90 let s rodiči. Docela se mu daří, daně mu nevadí, prý se to vyplatí v důchodu. S tím jsem moc nesouhlasil, ale jeho věc. Popřál mi šťastnou cestu, vysvětlil jak se pozná silniční hlídka a odjel.
Prší, kouřím svůj doutník a je mi fajn. První živý Švéd pro konverzaci byl Čech, banda plná, cesta jasná, co víc. Dokouřím a vyjíždím směr Stockholm.

Norway 2007 3 Sólo

Mám to, ha ha. To je to, co jsem hledal, místo na spaní jak z mých snů.

Pod postraním schodištěm, minimální provoz, toalety jsou na druhé straně, teplo a přítmí. Nafukuju karimatku a ze služebního vchodu vychází personál, usmějou se, jdou si po svým. To je rys, se kterým jsem ve Švédsku, Finsku i Norsku setkával, skoro pořád. Úsměv, pokývnutí hlavou jako projev sympatie, nejméně porozumění a jdou si po svým. Žádná pruda, žádný" Hele mladej, co vyvádíš", to mladej, je u mě něco jako pokus o žert.
Karimatka na zemi, tankbag pod hlavou, to znamená poklady - focení, ipod, navigace, vše pod kontrolou. Zout boty, no aspoň budu spokojeněji a hlouběji spát. Přikrejt se bundou a dobrou. Spím jak mimino, jen ta začínající prostata.
Zvedám, se přemýšlím co s tankbagem. Je to rychlý rozhodnutí, spal jsem tvrdě, cítím se tvrdě musím. Přikreju ho bundou a vyrážím. Ukrajinky spokojeně oddechují. Jen jedna otevře oko, dotkne své tašky (asi máme podobné zkušenosti z našeho zřízení).
Je největší blahem při ježdění na motorce, když se můžete vysoukat na chvíli z pevných kalhot, spočinout v sedu a RELAXOVAT. Musí to tak být, někde jsem čet, že se ani ne TO, když tělo nerelaxuje.
Možná je to dobrá zpráva. Když se můj kamarád rozbil na motorce, tak se při tom i PO. Znamená to tedy, že byl v klidu, relaxovanej? Dobrá z práva. Konec rozjímání, zase do těžkých kalhot, a na svoje místo.
Trocha obav, bude to tam, ten můj poklad? Je tam, jak jsem ho tam nechal. Ulehám, zase ty služební dveře, zase úsměv a to jsou asi tři ráno. Super pocit usínám ani nevím jak.
Budíček. Místní rozhlas ve Švédštině něco říká, tak z toho jsem mimo. Pak angličtina, trochu se chytám, jsme na místě Trellemborg vystupovat.
Šest hodin ráno, prší, zatažená obloha, fronta u výstupu a taková ta nervozita, co už jsem zažil.
Sjíždím na molo, hubu od ucha k uchu, jsem tu, jsem v jiným světě, úplně sám. Těším se a mám pocit, že naposledy jsem něco podobnýho zažil jako malej kluk, když jsem poprvé vyrazil s kamarádem, bochníkem chleba, paštikou a sekerou lesem k babičce asi 10km od domova.
Švédsko, jsem na tebe zvědavej.

Norway 2007 2 Sólo

Jsem druhý v řadě na trajekt, přede mnou auto Turků, nikde nikdo, super. Aspoň kousek snu se plní, odpočinek od lidí. Od hledání řešení, která stejně nechtějí plnit. Od motivování k něčemu, na čem jim až tak moc nezáleží.

Zkouším novou trojnožku, co jsem si pořídil před cestou, vařím si na vařiči čaj, otevírám konečně průvodce po Norsku a začítám se tentokrát i do textu. Začínám si do bloku poznamenávat místa, co by za to fakt stála. Ani si pomalu nevšimnu, jak čas letí, jak Turci sledují, co dělám, jak mám otevřený boční kufr coby stolek a užívám si to.
Mezitím, co trasuji, se vytváří slušná fronta, stmívá se. Čumilů přibývá, ale já jsem jako v rauši, čtu, píšu, sním, piju svůj už kolikátý čaj.
Nálada jakou jsem už dlouho neměl. Přístav večer vypadá dobře, já už vím, co chci. Balím kufry. Trajekt už je tady. Trochu se zvedne taková ta vlna nadšení všech kolem, a že jich je. Je to velkej trajekt, spousta aut, vagónů, kamionů. Všechno to má atmosféru. Jo motorka je ta moje jediná.
Padla tma, blíží se půlnoc, naloďujeme se.
Jdu na palubu s tankbagem, helmou, karimatkou, dobrou náladou a lahví neperlivý vody. Venku je docela zima, no uvidíme, kde si najdu místo pro spaní, 6 -7 hodin je dobrejch. Potkávám český kamioňáky, chvíli si povídáme o policajtech a pokutách. Dopijou svý pivo a jdou do kajuty. Já ne, rozhodl jsem si to užít se vším. Když tulák, tak tulák, přespím někde na chodbě vevnitř.
Sympatická parta Ukrajinek mi nabízí místo na křesle vedle nich. To křeslo, když jste v motrkářskejch kalhotech je na pohodlí nic moc. Hledám místo, kde bych natáhl karimatku a lehnul si.

Norway 2007 1 Sólo

Srpen 2007, práce pořád moc, plán cestovat sám na sever se začíná ztrácet v nedohlednu.
Tak nějak to bývá vždycky, velký voči na začátku a pak? Jako vždycky, makej, zařezávej, vydělávej. Ještě tohle, ještě taky tady musíš a je to. Plány jsou v hajzlu, ty si v hajzlu a okolí vlastně taky.
Jsi naštvanej, prudíš a kolikrát ani nevíš proč.... To je běžný můj standard.

Letos fakt ne. Kašlu na všechno. Nebudu už dělat jen vola. Chci žít a chci žít taky po svým. Jsem slušnej chlap, celej rok makám, sháním prachy, platím účty. Splácím barák, co jsem postavil a díky rozvodu, platím znovu. Daně, dneska už je jedno komu.
Je to tu. Ráno, sbaleno, motorka natočená. Pár posledních, trochu přeci jenom, provinilých (nejsem zas takovej hrdina, jak zjišťuju) pohledů. Děti, naštěstí už ve svých víc než 20ti nepláčou. Těhotná přítelkyně jo, ale to je život.
Jednička a start první nudný etapy. Družec - Rostock. Pár zastávek na kafe a doutník, dálnice všude stejná, ale směr je jasný. Nord Cap, nejsevernější místo Evropy asi 3000 km před sebou někudy, no vlastně ještě pořádně nevím kudy.
Příprava na cestu? Silniční mapa, kterou jsem si dvakrát prohlíd a průvodce po Norsku, kterýho jsem dal přítelkyni, když jsme spolu začali, tu jsem ani do dnešního dne, kromě obrázků neviděl.
Konečně Rostock po XX hodinách nudy, kafe, doutníků a snění.
Ha ha První úspěch. Zpoždění mám 15 minut, trajekt je fuč. Další jede za 5 hodin, ale dobrá zpráva je to ten, co jede dýl. Přespím na palubě, mám tedy postaráno i o první nocleh :o)