můj slib

Udělám něco, nevím co, nějak nevím jak - ale udělám to. Blog je místo, kde můžeme "na šedém - neutrálním podkladu - psát své příběhy, které mohou inspirovat a upozorňovat na dobré i špatné. Chceme se domů "vracet živí".
sponzor tohoto projektu je: gro s.r.o. vzdělávací agentura

úterý 20. května 2008

Norway 2007 3 Sólo

Mám to, ha ha. To je to, co jsem hledal, místo na spaní jak z mých snů.

Pod postraním schodištěm, minimální provoz, toalety jsou na druhé straně, teplo a přítmí. Nafukuju karimatku a ze služebního vchodu vychází personál, usmějou se, jdou si po svým. To je rys, se kterým jsem ve Švédsku, Finsku i Norsku setkával, skoro pořád. Úsměv, pokývnutí hlavou jako projev sympatie, nejméně porozumění a jdou si po svým. Žádná pruda, žádný" Hele mladej, co vyvádíš", to mladej, je u mě něco jako pokus o žert.
Karimatka na zemi, tankbag pod hlavou, to znamená poklady - focení, ipod, navigace, vše pod kontrolou. Zout boty, no aspoň budu spokojeněji a hlouběji spát. Přikrejt se bundou a dobrou. Spím jak mimino, jen ta začínající prostata.
Zvedám, se přemýšlím co s tankbagem. Je to rychlý rozhodnutí, spal jsem tvrdě, cítím se tvrdě musím. Přikreju ho bundou a vyrážím. Ukrajinky spokojeně oddechují. Jen jedna otevře oko, dotkne své tašky (asi máme podobné zkušenosti z našeho zřízení).
Je největší blahem při ježdění na motorce, když se můžete vysoukat na chvíli z pevných kalhot, spočinout v sedu a RELAXOVAT. Musí to tak být, někde jsem čet, že se ani ne TO, když tělo nerelaxuje.
Možná je to dobrá zpráva. Když se můj kamarád rozbil na motorce, tak se při tom i PO. Znamená to tedy, že byl v klidu, relaxovanej? Dobrá z práva. Konec rozjímání, zase do těžkých kalhot, a na svoje místo.
Trocha obav, bude to tam, ten můj poklad? Je tam, jak jsem ho tam nechal. Ulehám, zase ty služební dveře, zase úsměv a to jsou asi tři ráno. Super pocit usínám ani nevím jak.
Budíček. Místní rozhlas ve Švédštině něco říká, tak z toho jsem mimo. Pak angličtina, trochu se chytám, jsme na místě Trellemborg vystupovat.
Šest hodin ráno, prší, zatažená obloha, fronta u výstupu a taková ta nervozita, co už jsem zažil.
Sjíždím na molo, hubu od ucha k uchu, jsem tu, jsem v jiným světě, úplně sám. Těším se a mám pocit, že naposledy jsem něco podobnýho zažil jako malej kluk, když jsem poprvé vyrazil s kamarádem, bochníkem chleba, paštikou a sekerou lesem k babičce asi 10km od domova.
Švédsko, jsem na tebe zvědavej.

Žádné komentáře: