Norway 10 sólo

Vyrážím, leje, pořád stejně, už ani nevnímám, jestli víc nebo míň. Nic nejezdí, jsem tu úplně sám, super pocit. Další zastávky jsou tak maximálně po hodině. Tentokrát u nějaký zemědělský budovy, na lavici, ještě jedno plechový kafe z vlastních zásob.

Nevím už, jak dlouho jsem jel, když najednou se silnice stočí k nějaký řece. Je noc, nikde nikdo a já si nejsem úplně jistý tím, že jsem si na mapě všiml nějaký větší řeky. GPS říká - jdedeš dobře, ale věřte jí ,když jí znáte sotva pár dní.

A je to tady, Jardo jsi v pr…. SUOMI, cedule jak vrata. Co tu děláš, to bys přeci nepřehlíd, co tu děláš. Zastavím, civím, jak trubka na tu ceduli, leje, jsem nevím kolik hodin v sedle a teď jsem na Finskejch hranicích. Jediný, co mám v hlavě je najednou stránka ve školním atlasu a snažím si uvědomit, co to znamená.

Jasný Finskem se asi taky do Norska dostanu, ale taky bych skončit v Ruským zajetí. Ten nápad mi rozesmál. Hlava ještě funguje, je to dobrý. Jak je s pohraničním stykem mezi Švédskem a Finskem nevím, ale zatím na mě seveřané udělali dobrý dojem a myslím, že se tam platí eurem ha ha. Třeba bude horkej čaj, tak ten by bodnul.

Mohu si vybrat věřit sobě a pokračovat po Švédské straně hranic a někde to zkontrolovat podle mapy, nebo poslechnout GPS a vydat se do SUOMU rovnou tady přes ten most.

No co, na druhý straně mostu to v tom dešti vypadá jako světlo, tak se třeba budu moc někoho zeptat, nebo se na chvíli někde schovat a prohlídnout mapu.

Na konci mostu je celnice, přístřešek, kousek za celnicí veliká plechová mapa. Jedu nejdřív k ní, celnice vypadá mrtvá. Moc toho nevidím a ještě mi prší do očí. Ale vypadá to, že se projede kousek Finska a pak už Norsko.

Otočím to, zajedu pod ten přístřešek, kousek dál od vchodu, co kdyby. Fakt leje, v tom světle je to teprve vidět, teď to světlo na druhé straně mostu není skoro vidět, spíš o něm vím, než že ho vidím.

Schodím helmu, rozhlídnu se. Tady by se dalo i přespat, kdyby bylo nejhůř. Sedám si, zapaluju doutník. Dobrý, ty kolena ve vlněných podkolenkách povolili, asi to bylo i omačkaný od chráničů..

Dokouřil jsem, jdu to okouknot. Koukám okny do celnice. Čtyři chlapi, tři tam dřímou v křeslech, ten čtvrtý si čte nějaký časopis. Jakoby o mně ani nevěděli. Chvilku váhám, pak zaťukám opatrně na okno. Nic. Nechce se mi o druhý, ale tu jistotu, že jedu dobře bych fakt potřeboval.

Klepu ještě jednou, Ten celník jen zvedne oči od toho časopisu a nad brýlemi se na mě kouká. Položí ten časopis, sundá si brýle, stoupne si, houkne na chlapy a jde ke dveřím.

Za dveřma, co otevřel ,stojí mokrej, plešatej, malej chlap s motorkářskou helmou v ruce. Já zas vidím čtyři chlapy ve futrech sotva tak pro jednoho z nich. Pozvali mě dál. Ptám, kde to jsem a snažím se rozbalit velkou mokrou automapu a ještě ukazuju na GPS.

Jsou fakt super, nabídli mi čaj, na jejich menší a praktičtější mapě mi ukazujou, kde jsem, kudy mám jet, kde si mám dát pozor na sobí stáda. Piju čaj chutná skvěle, ptají se odkud, proč a tak.

Pak se jeden osmělí a ptá se jestli, když jsem Czechoslovakaj, nemám pivo. Fakt mi to mrzí, nemám, na to není v kufru místo a sám ho moc nepiju.

Ok, OK – nic se neděje, jen to zkusil. Nabízím tedy doutník, přijímá, á radost alespoň nějaká satisfakce za ten čaj a chvilku tepla. Jdeme všichni ven. Pořád leje. Nabízím dál, dělají nejdřív drahoty, ale pak si ještě dva z nich zapálí.. Na chvilku nám došla všem slovní zásoba, ale fakt pohoda. Pak se ptají, jestli tam nechci přespat, že mají něco jako služební místnost (pořád si myslím, že to byla celnice ne policie ha ha) Děkuju a vysvětluju, že zkouším 24 hodin, ukazuju na mapě, odkud jsem ráno vyjel a kam bych chtěl ještě dojet.

Ani tak ani tak. Loučíme se s přáním šťastné cesty. Ještě foto na památku. Blbne blesk asi už moc vlhko, ale tahle fotka se dá zachránit.

Helma a dál. Po půl hodně jsem vyjel z nějakého městečka a už zas jen pustina. Pořád mi překvapuje to divný světlo.

Tak jak začalo pršet, tak taky přestalo, mraky se rozestoupily, obloha jak vymetená. Hvězdy zářej, jak blázen, jsou jich miliardy, teď už to je i vidět, kam se hrabe Chorvatsko.

Pokračuju. Silnice pořád nádherná, obloha bez mráčku taková divná tma, je tma, ale je nějak hodně vidět. Nevím za jak je to dlouho, co jsem viděl poslední lidský stavení, ale najednou..

Ty vole, už ti leze na palici, to bylo první, co mi napadlo… Ubírám, už tak celkem pomalou rychlost. Nemůžu se vynadívat. Je to neuvěřitelný. „Vole to je zázrak“ slyším sám sebe v helmě. Stojím a civím před sebe.

Obrovský sob, fakt obrovský, ty co jsem viděl předtím ti byli podobní těm, ze zoologický zahrady, ale tohle to jsem neviděl, takhle nějak jsem si představoval spíš losa ne soba. Je uplně bílý, celý bílý, ne jako ti, co jsem pak potkával na severu.

Obrovský bílý sob. I paroží, všechno bez poskvrny (ve světle, který jsem měl k dispozici). V tom světle hvězd zářil jak přízrak. Nebyl sám, byl tam s ním ještě druhý proti němu černý, ale byl spíš jen hodně tmavý jako opravdoví, divocí sobi, ne ti domestikovaný a vypuštění do přírody.

Stopnul jsem motorku. Opřel jsem se nohama pevně o zem, zíral na dva soby, co se stekají, kdesi na severu Finska v noci, v lesích. Jen ONI (jsou místní) a já. Zážitek, kterej mám pořád v hlavě, a dokoce i teď cítím to zvláštní mrazení…

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vybaluju foťák, nechce se mi požít blesk, nebyl k ničemu, jsou daleko a jen bych je vyplašil, zkouším to jen tak, bude to rozklepaný, ale co…

Ještě si chvíli hrajou, pak jako by mě zaregistrovali, oba se na mě podívají, pak na sebe a zmizí v blízkým lese, ještě vidím toho bílého jak prosvitá skrze stromy. Zařadím (ani jsem nestopnul motorku, abych je nerušil) pomalu opatrně se rozjedu. Jedu chvilku vedle nich, pak to vezmou hlouběji do lesa, jsou pryč..