Norway 2007 3 Sólo

Mám to, ha ha. To je to, co jsem hledal, místo na spaní jak z mých snů.

Pod postraním schodištěm, minimální provoz, toalety jsou na druhé straně, teplo a přítmí. Nafukuju karimatku a ze služebního vchodu vychází personál, usmějou se, jdou si po svým. To je rys, se kterým jsem ve Švédsku, Finsku i Norsku setkával, skoro pořád. Úsměv, pokývnutí hlavou jako projev sympatie, nejméně porozumění a jdou si po svým. Žádná pruda, žádný" Hele mladej, co vyvádíš", to mladej, je u mě něco jako pokus o žert.
Karimatka na zemi, tankbag pod hlavou, to znamená poklady - focení, ipod, navigace, vše pod kontrolou. Zout boty, no aspoň budu spokojeněji a hlouběji spát. Přikrejt se bundou a dobrou. Spím jak mimino, jen ta začínající prostata.
Zvedám, se přemýšlím co s tankbagem. Je to rychlý rozhodnutí, spal jsem tvrdě, cítím se tvrdě musím. Přikreju ho bundou a vyrážím. Ukrajinky spokojeně oddechují. Jen jedna otevře oko, dotkne své tašky (asi máme podobné zkušenosti z našeho zřízení).
Je největší blahem při ježdění na motorce, když se můžete vysoukat na chvíli z pevných kalhot, spočinout v sedu a RELAXOVAT. Musí to tak být, někde jsem čet, že se ani ne TO, když tělo nerelaxuje.
Možná je to dobrá zpráva. Když se můj kamarád rozbil na motorce, tak se při tom i PO. Znamená to tedy, že byl v klidu, relaxovanej? Dobrá z práva. Konec rozjímání, zase do těžkých kalhot, a na svoje místo.
Trocha obav, bude to tam, ten můj poklad? Je tam, jak jsem ho tam nechal. Ulehám, zase ty služební dveře, zase úsměv a to jsou asi tři ráno. Super pocit usínám ani nevím jak.
Budíček. Místní rozhlas ve Švédštině něco říká, tak z toho jsem mimo. Pak angličtina, trochu se chytám, jsme na místě Trellemborg vystupovat.
Šest hodin ráno, prší, zatažená obloha, fronta u výstupu a taková ta nervozita, co už jsem zažil.
Sjíždím na molo, hubu od ucha k uchu, jsem tu, jsem v jiným světě, úplně sám. Těším se a mám pocit, že naposledy jsem něco podobnýho zažil jako malej kluk, když jsem poprvé vyrazil s kamarádem, bochníkem chleba, paštikou a sekerou lesem k babičce asi 10km od domova.
Švédsko, jsem na tebe zvědavej.

Norway 2007 2 Sólo

Jsem druhý v řadě na trajekt, přede mnou auto Turků, nikde nikdo, super. Aspoň kousek snu se plní, odpočinek od lidí. Od hledání řešení, která stejně nechtějí plnit. Od motivování k něčemu, na čem jim až tak moc nezáleží.

Zkouším novou trojnožku, co jsem si pořídil před cestou, vařím si na vařiči čaj, otevírám konečně průvodce po Norsku a začítám se tentokrát i do textu. Začínám si do bloku poznamenávat místa, co by za to fakt stála. Ani si pomalu nevšimnu, jak čas letí, jak Turci sledují, co dělám, jak mám otevřený boční kufr coby stolek a užívám si to.
Mezitím, co trasuji, se vytváří slušná fronta, stmívá se. Čumilů přibývá, ale já jsem jako v rauši, čtu, píšu, sním, piju svůj už kolikátý čaj.
Nálada jakou jsem už dlouho neměl. Přístav večer vypadá dobře, já už vím, co chci. Balím kufry. Trajekt už je tady. Trochu se zvedne taková ta vlna nadšení všech kolem, a že jich je. Je to velkej trajekt, spousta aut, vagónů, kamionů. Všechno to má atmosféru. Jo motorka je ta moje jediná.
Padla tma, blíží se půlnoc, naloďujeme se.
Jdu na palubu s tankbagem, helmou, karimatkou, dobrou náladou a lahví neperlivý vody. Venku je docela zima, no uvidíme, kde si najdu místo pro spaní, 6 -7 hodin je dobrejch. Potkávám český kamioňáky, chvíli si povídáme o policajtech a pokutách. Dopijou svý pivo a jdou do kajuty. Já ne, rozhodl jsem si to užít se vším. Když tulák, tak tulák, přespím někde na chodbě vevnitř.
Sympatická parta Ukrajinek mi nabízí místo na křesle vedle nich. To křeslo, když jste v motrkářskejch kalhotech je na pohodlí nic moc. Hledám místo, kde bych natáhl karimatku a lehnul si.

Jak to začalo - co se muselo stát

vystaveno: 12. 5. 2008
staženo na přání rodičů: 13. 5. 2008 - 27630 přečtení
Díky vám všem, kdo jste tento článek četli, poslali na něj odkaz. Snad každý, kdo jej četl se na chvíli zamyslel a několik následujících dnů přibrzdil, věřím že to nečetli a nezamysleli se jen motorkáři, ale všichni, kdo jezdíme na našich silnicích.
R. Kipling - "Jsme jedné krve ty i já"
J. Homolka - "Krev nám při nehodě teče stejná"

Teď už je jedno, kdo skutečný LUKY byl, tady už ho nebude nikdo urážet, pomlouvat. Teď je LUKY symbol, název projektu, kterého je možná tam někde garantem

původní text z iDnes (fotografie je ilustrační)

Motorkáři jsou vrazi III Dnes - se mi zabil kamarád LUKY

Včera a dnes v noci jsem psal o pohledu motorkářů. Statistiky jsou otřesný, ale u někoho blízkého, dostávají úplně jiný rozměr. Nějak to víc cítím. Sedím tu nad prázdnou plochou wordu, všechno se mi honí hlavou. LUKY, proboha, co jsi dělal. Po pěti letech poprvé na motorce, po necelých pěti minutách UŽ NEJSI. LUKY VOLE VRAŤ SE, NEBLBNI – KURVA… To ne fakt, tohle ne…….

Jsem proti těm klukům, z tréninku, starej pazour. Většinou je jim kolem třicítky a míň. Někteří mi říkají Dědku, můj syn je pro ně víc kámoš, než já. Já je někdy vnímám „skoro jako další svoje kluky“ (dva svoje už mám 23 let a 5 měsíců :o), cizí, ale moji :o)

LUKY k nám patřil od začátku, co jsme rozjeli SKS, byl v tý základní partě, co s námi začala. Bylo mu 32 let (je to fakt divný ten minulý čas), chlap jak hora. Vždycky v pohodě. Snad nikdy jsem ho neviděl naštvanýho. Když mu bylo nejhůř (tenkrát se nějak rozešel s přítelkyní, tak byl smutnej), ale ne naštvanej.

Minulý týden po tréninku jsme dali kafe a on nadšeně vyprávěl o tom, že zas bude mít „mašinu“ Hondu Fareblade CBRRE 1000, plánoval, kam se vyrazí a tak. Nebyl předemnou dvatřicetiletej chlap, ale malej kluk. Oči mu zářily, usmíval se jak měsíček, na moje poznámky, o „zbytečných dělech“, se jen usmíval. Rozloučili jsme se dotekem pěstí a šli každý domů. To jsem ho viděl naposledy.

Dneska, sedím u počítače, kontroluji diskuse na „Motorkáři jsou vrazi (sebe)“, při tom dělám svou práci. Chvilku četuju s rukama z bmw gs site a napadá mi, po tom včerejšku a dnešku, udělat sdílenou mapu na google Earth.

Přemýšlím o tom, co udělat, aby kluci zbytečně neumírali, článek moc nezmění. Musí se stejně, když se něco stane, o sebe postarat sami – snad víc informací by pomohlo, snad alespoň těm, kdo chtějí…… Snad...

Zvoní telefon, kamarád Petr: „Kámo, dáme kafe, jedu ze Žiliny“. Nehodí se mi to, mám rozděláno, tak to přehazuju na zítra večer. Ticho. „Kámo - LUKY je mrtvej“. Ticho. Jsem taky zticha, nedochází mi to hned.

Ptám se: „Kterej LUKY“? Ticho. „LUKY“ ...... Ticho na obou stranách. „Jasně“, říkám, „za patnáct minut , Unhošť - pumpa“. Všechno jde stranou. Jsem z toho všeho jak vopařenej, nemohu tomu uvěřit, to není možný. LUKY. Sedám na motorku a jedu….

Za patnáct minut jsem na pumpě. Petr přijíždí chvilku po mně. Je zválcovanej, jak ho neznám, je to kickboxer, má super kondici, ale tady a teď je to houžev.

KAMARÁD PETR - Vypráví mi, co se stalo.

„Luky si dneska vyzvedl motorku, jel si jí přihlásit, chtěl si to udělat sám. Směje se jak sluníčko na hnoji a vyráží. Kámoš, co ho přivez, jede za ním. Nestačí mu, tak je kousek pozadu. Vjíždí do esíčka a je vedle – motorka ve škarpě, LUKY v lese“.

„Zastavuje, nevěří svým očím – to není pět minut, co se vydali do Kladna na technickou. Luky tam leží, je celej divně zkroucenej“. Víc neřekl… Ticho. „Pak volal záchranku, policajty. Byl na místě mrtvej“ TICHO, jak v hrobě. Pijeme svý, plechovkový kafe. Ticho, divný hnusný ticho. Petr zvedne hlavu, jen se na sebe podíváme.

Chlap jak má být a je na měkko (upřímně já taky, a to jsem takovej kámoš nebyl). Ticho. Zvedneme se, rozloučíme se dotekem pěsti, nasedáme na motorku a jedeme beze slov, každej svojí cestou.

Volám Kamaráda Honzu, od toho si bral dneska motorku. Nebere mi to, zkouším to znovu a znovu nic. Jedu za ním. Jen zastavím, chcípnu motorku a už se mi otevírají vrata. Honza je na měkko. Ticho, divný ticho. Začnu, že to vím, že jsem jel okolo. Zapálíme si doutník a jsem spolu TICHO. Pak promluví.

KAMARÁD HONZA: „Jsou to hrozný SVINĚ, tyhle motorky“. TICHO. „Říkal jsem mu to“. „Von se hrozně těšil, byl jak malej Jarda, fakt, měls ho vidět“. „Celej zářil, říkal, že to zařídí a je za chvíli zpátky“. TICHO. „No, pak jsme tam jeli“. „Ty vole von se roztrhal vo ten strom“. TICHO, ještě hustší než předtím. Držím hubu, není co říct. Dokouříme, rozloučíme se, dotek pěstí, on odchází jako bez duše, já nasedám na motorku a jedu na místo.

Po cestě mi hlava jede na plný obrátky. Jak je to možný? Tahle otázka je strašně dotěrná, pořád, pořád se vrací.

Jsem na místě. Postavím motorku hodně stranou. Pořád se rozhlížím, aby mě nikdo nesestřelil. Klasický, pěkný esíčko, slušná silnice, co se tady stalo?

Jdu po stopách, jsou čerstvý. Hodně přemýšlím, jestli fotit. Nechce se mi ani troch. Dodám si odvahu a udělám pár snímků. Jedu domů a ta otázka je tu pořád“ „Jak je to možný“.

Po cestě přemýšlím, co s těmi záběry. Nejsou moc dobrý, jsou z mobilu a už se skoro stmívalo. Vymazat? NE! Není toho moc vidět, ale je tam krev kamaráda, kterej dneska…Ne, já vám je sem dám, třeba vás to alespoň na chvíli zbrzdí. Je mi jasný, že jen někoho, že to se musí prožít, aby člověk uvěřil. I nám otrne, tak to chodí.

Jsem doma, celej. Přítelkyně se jen podívá, je zticha. Jdu do pracovny, ona se jen zeptá“ „Dáš si čaj“? „Jó“, jediný co ode mne slyší.

SYN HONZA (on, moje dcera, přítelkyně všichni jezdíme na motorkách:

Přijde za mnou do pracovny, sedne si vedle mě na židli, koukám na něj a hned: „ TO NE, TO NE - buší mi v hlavě, mohl to být i ON“. Jsme zticha. Už všechno ví, kluci držej pohromadě. Nabízí mi nějaký fotky. Beru si je. Sedí, chvíli na sebe koukáme, já kouřím, on mlčí. Zvedne se, jede za rukama, slezou se v Zanziku, na chvili….

Volám kamaráda Toma, nezvedá mi to. Pak se ozve, mluvíme spolu, byl tam hodně brzo po tom, co se to stalo. Byl asi jeho největší kámoš. Odkaz na audio….

KAMARÁD TOM - do telefonu: audio….

Jsem doma, sám v pracovně: Motorhead - Hammered na plný pecky, píšu a pořád se vracím ktomu, co jsem dnes viděl. KURVA TO NE

Co teď? Nevím, nic mi nenapadá, snad jen to, že Blbý a Dobrý místa - na google Earth, přejmenuju po LUKYM (že dám dohromady partu lidí, co mi pomůže takovou věc přivézt na svět na:

Luky umřít v botách, to chlap má, ale KURVA PROČ TAK BRZO A TAK ZBYTEČNĚ!!

Italien Job

Asi 2005 - kam na dovoleno? Nějak jsme se zase všichni ztratili. Práce, práce, jak u blbých. Vloni skvělá Korsika. Na něco úžasnýho teď není čas.

Jasný někam pryč, ale je jen 6 dní, kam? Severní a střední Itálie, domlouváme se večer. Dneska jsem přezul zadní gumu, měnili mi to, co mi dodali, fakt házela. Neměli jinou než tu, co jsem jim tam nechal na skartaci. Nebyla nová, ale ty zhruba 3000 vydrží v pohodě.

Ráno kolem 6 start. Nudná cesta přes Německo. Objevili jsme naprosto super "Bad and Breakfast" v XXX. Motorka ve dvoře. Obsluha, naštěstí Slovák - motorkář. Dává typy na dinosauří stopy, snad až při cestě zpátky. Dobrá večeře, doutník v nočním okně proti staré, kamenné zdi. Usínání po milování, ráno se jede dál, už se těšíme.

Vezmem to k moři, pak podle pobřeží a nahoru kolem Lago a domu, fofr, ale půjde to.

Ráno je mokro, v noci pršelo. Ok berem pláštěnky a vyrážíme. Celý dopoledne nic moc –nuda, dálnice, kilometry a kilometry rovně. Pumpa kafe, toaleta a dál. Parma - přestalo pršet. Pláštěnky dolů. Kafe, skvělá nálada, sluníčko fakt pomahá.

Okouknu motorku, osahám kola – všechno dobrý, ještě taková ta rutinní kontrola báglů, jo jedem. Zase dálnice, ale pak to půjde, kolem moře… Italský zapadlý kavárničky, večer s vínem, přítelkyní a zpěvem ještě pár dní.

Nasadím cestovku, kolem 140 – 150 km a jedem, už se vidím, jak to bude, sluníčko, malý provoz…

V dlouhý levý zatáčce, předjíždím nějaký modrý auto, v pohodě, jsem skoro na levý straně. Najednou se celá motorka jako bleskem sveze na pravou stranu. Nevím, co se děje. Tlačím ji zpátky na levou stranu, ale nic. To modrý auto, se fakt rychle blíží. Vidíme si skoro do očí. Plyn na nulu. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, to samo. Auto odjíždí, já se valím na pravou stranu, jsou tam svodidla.

Dívám se pod motorku, zadní guma je úplně na ráfku, během okamžiku.

Zkouším přední brzdu – motorka se rozvlní jak lochneska. Pustím jí, to bych nezvlád, bleskne mi hlavou. Svodidla jsou už dost blízko a my jsme pořád ještě dost rychlý…

Jestli je trefíme, jsme v pr…. Zoufalej pokus, strhnout řidítka na druhou stranu. Nic nevnímám, jen jsem si nějak všim, že nic kolem nás nejezdí – naštěstí.

Vyšlo to. Teď se zase ženem napravo. Pomalejší, ale… Tak ještě jednou udržet se na silnici co nejdýl… Jak na plochý dráze - řidítka na jednu stranu, motorka na druhou…

Když to teď občas vyprávím, dávám důraz na „snad šestkrát, jsem to poklopil na druhou stranu“, asi kecám, nevím kolikrát.

Výsledek, zastavili jsme bez pádu na pravý krajnici, i když jsem na přítelkyni řval, že: "Teď, už jdem, k zemi.“ Nešli jsme. Povedlo se to.

Skopnu policajta. Slezu z motorky. Zahodím rukavice. Řvu „KURVA, KURVA, KURVA“, napůl vzteky, napůl radostí. Dostali jsme se z toho.

Najednou mi došlo, kde jsou všechny ty auta, co měly kolem nás jezdit??? Stojí. Stojí v řadě jak na startu. Blikají čtyřmi blinkry a STOJÍ, ZÁZRAK – „ALELUJÁÁÁÁÁÁ“.

To nás zachránilo. Nechali nám celou silnici pro nás. U nás by mě určitě někdo ZAŽEHLIL S PŘÍTELKYNÍ a romantickými sny do asfaltu.

Pomalu se rozjíždějí. Když jedou kolem nás, USMÍVAJÍ SE, MÁVAJÍ, ZVEDAJÍ PALEC NAHORU, NIKOMU SE NIC NESTALO..MĚLI JSME ŠTĚSTÍ, JSEM V RÁJI MYSLÍM SI. Za chvilku provoz pokračuje nerušeně dál.

Odstrojím motorku, odtlačím ji kousek dál na odpočívadlo… Guma je fuč. Zahodím bundu a dám se do toho. Zouvám gumu, když zastaví kluk :o) (asi 45) na BMW K 1200. Ital jak poleno, ptá se, co se stalo, chvíli volá. Pak mi nabídne, že mi odveze do servisu s tím kolem. Váhám „Italská mafie a tak“.. Jedu, přítelkyně zůstává na silnici, u rozebraný motorky. Sranda. Musíme sjet z dálnice, zaplatit mýtné. Chci ho platit, NE – ukazuje mi nějakou legitimaci, či co. Pak ještě asi 20 km do nějakého městečka. Dvakrát jsme podjeli dálnici, snažím se orientovat. Marně.

V tom městěčku, taková ta malá dílna. Chlapi se zajímají, co se stalo. On jim vypráví, já jsem mimo. Občas se na mě podívají.. Nevím, jak se tvářit. Mají mi za blbce, nebo za geroje… Nevím, tak se pokouším o milý úsměv, jak jen to s mým ksichtem jde.

Hotovo, jen není vyváženo, omlouvají se. Zaplatím. Cesta zpátky.

Přítelkyně sedí ve stínu pod stromem za svodidly. Já mám hubu od ucha k uchu, ona je docela vystrašená.

Takový ty otázky kde, proč tak dlouho…

Jasná, sama pěkná ženská na silnici v Itálii u rozbitý motorky. Když jde ke mně, vidím, jak dává něco do kapsy.

Chci tomu Italovi dát nějaký peníze. Nic si nevzal. Měníme si čísla a zvu alespoň druhý den VXXX na večeři. To prý ano a odjíždí. Otočím se na přítelkyni, nedá mi to, ptám se: „Cos to cpala tak divně do kapsy?“ Odpověď zní: „NIC“, co jsem čekal?

Ještě jednou: „Co to bylo“?

„SPIDERKO“, to, co jsi mi dal.

„Šikovná holka“, říká lovec, v Jurském parku, když ho přelstila samice Raptora. Holka ty se neztratíš.

Létající prasata

Je jaro 2006 sobota, vstávám tak jako vždycky – zadkem napřed. Jedno oko, jen tak na kousek – nojo, je tam hezky. Hned je to lepší.






Vstanu, klasika proces

kuchyň-------koupelna----kuchyň------pes------obývák
voda na čaj ---hygiena -----zalejt čaj ---vyvenčit ---snídaně

Anda (dcera 20 blond, dlouhý vlasy) schází z patra napůl ve spánku. Dneska je hezky – dneska by to šlo, zkouším to. Jo, šlo by to, byla lakonická odpověď.

Tak po snídani motorky a jedem. Od nás z vesnice je to co by kamenem dohodil na dálnici, nemusím jí, ale směr Lány, Křivoklát je to dobrý start. Na Velké Dobré najedeme na dálnici – před sebou asi 15 km než zase sjedeme.

Jedu první, Anda za mnou - nádherný den. Jedeme tak akorát, já enduro a v té době Anda na Varadero 125. Pohoda jízda. Při sjezdu z prvního kopce nás předjíždí Mercedes, stříbrnej, coupé, odhadem tak 150 km/h, ale v tomhle autě a po ránu, by to neměl být problém. Byl…

Vidím to jako teď. Tam kde v protisvahu končí pole a začíná les, vyběhne z toho lesa HEJNO: O) DIVOKEJCH PRASAT. Velká bachyně vpředu, lončáci kolem ní a nějaká selata, vypadá to, že je jich nějak moc. Brzdový světla Mercedesu září i v tom protisvětle. Chvilku mi letí hlavou, co se dá dělat, když se tohle stane. Bylo to rychlý, nečekaný, veliký….

Prasata to zvládla až k dělícím svodidlům. KDYBY, KDYBY – TAM TY SVODIDL A NEBYLA – NIC BY SE NESTALO. Mercedes by to dobrzdil, prasata zmizela naproti v lese… všechno by bylo ok.

Byl to jen zlomek vteřiny, Mercedes brzdil, já taky, Anda za mnou taky. My stojíme a Mercedes ještě chviličku NE. Nejsme dost blízko, abychom to slyšeli, ale vidíme, jak ta ohromná bachyně jde přes střechu. Lončáci létají vzduchem každý na jinou stranu. Pár těch nejmenších se stahuje zpátky. Zbytek je groteskně rozhozený kolem stojícího Mercedesu. Jedeme tam, ten chlap musí být na sra…

Stavím motorku na „policajta“, Anda za mnou. Dávám jí mojí žlutou helmu a posílám ji dopředu stavět auta. Ten chlap není na sra…., vylézá z auta. Je mimo, vykulený, něco brumlá. Beru ho za ruku a vedu na krajnici. Jde, „neklade odpor“ :o), ještě tam sedí nějaká ženská, ta je úplně vedle…

To auto není až tak moc zdemolovaný, i když pár desítek tisíc to sebere, slušná aerodynamika. Ta ženská nechce z auta. On putuje po kraji silnice a někam volá, už se chyt. Kolem se válí zranění divočáci, jeden se ještě zvedne a zatáhne zpátky, odkud přišel.

Trochu mi trne z těch prasat, nezažil jsem to, ale zranění prý dokážou nadělat dost paseku. Kličkuju mezi nima. On volá policajty. Najednou nějakej blbec projede mezi mnou, tím autem v levém pruhu a prasatama snad 80 – 100km/h.

Podívám se co Anda, snaží se, mává, ale není to moc platný - kdo jede, pokračuje jen mírně sníženou rychlostí.

Pošlu ji na stranu, mám o ní strach. Vlezu do silnice, mávám vestou, helmou, jdu proti těm autům skoro na středový čáře…. Kolem mě zbrzdí a pak na to šlápnou – našli skulinu…. Mají na spěch v sobotu kolem 10:00???

Přijíždějí první policajti. Jen hlídka. Pustí majáky, volají kolegy z dopravky. Ukazuju jim ta sražená krvácející prasata, co se snaží zvednout. Chci, aby je alespoň dostřelili. Odpověď je jednoduchá: „To my nemůžeme, to musí myslivci.“ Snažím se jim vysvětlit, že trpí, jezdí kolem auta a může z toho být další mela. Nic, ještě padlo něco o papírování při použití služební zbraně.

Přijíždí dopravka. Všichni se sejdou s tím řidičem. Ptám se, jestli potřebují nějakou výpověď. Prý ne, svědka mají, řidiče….

Stál jsem tam jak vůl.

Sedli jsme na motorky a jeli svou cestou.

PS. To místo je na mapě jako Bad Memories – hádejte proč.

Norway 2007 1 Sólo

Srpen 2007, práce pořád moc, plán cestovat sám na sever se začíná ztrácet v nedohlednu.
Tak nějak to bývá vždycky, velký voči na začátku a pak? Jako vždycky, makej, zařezávej, vydělávej. Ještě tohle, ještě taky tady musíš a je to. Plány jsou v hajzlu, ty si v hajzlu a okolí vlastně taky.
Jsi naštvanej, prudíš a kolikrát ani nevíš proč.... To je běžný můj standard.

Letos fakt ne. Kašlu na všechno. Nebudu už dělat jen vola. Chci žít a chci žít taky po svým. Jsem slušnej chlap, celej rok makám, sháním prachy, platím účty. Splácím barák, co jsem postavil a díky rozvodu, platím znovu. Daně, dneska už je jedno komu.
Je to tu. Ráno, sbaleno, motorka natočená. Pár posledních, trochu přeci jenom, provinilých (nejsem zas takovej hrdina, jak zjišťuju) pohledů. Děti, naštěstí už ve svých víc než 20ti nepláčou. Těhotná přítelkyně jo, ale to je život.
Jednička a start první nudný etapy. Družec - Rostock. Pár zastávek na kafe a doutník, dálnice všude stejná, ale směr je jasný. Nord Cap, nejsevernější místo Evropy asi 3000 km před sebou někudy, no vlastně ještě pořádně nevím kudy.
Příprava na cestu? Silniční mapa, kterou jsem si dvakrát prohlíd a průvodce po Norsku, kterýho jsem dal přítelkyni, když jsme spolu začali, tu jsem ani do dnešního dne, kromě obrázků neviděl.
Konečně Rostock po XX hodinách nudy, kafe, doutníků a snění.
Ha ha První úspěch. Zpoždění mám 15 minut, trajekt je fuč. Další jede za 5 hodin, ale dobrá zpráva je to ten, co jede dýl. Přespím na palubě, mám tedy postaráno i o první nocleh :o)

Pumapa v obležení

Dubá Agip