24hod 1280km. Cestovní průměr 53.3 km to odpovídá. Moje velký oči nevěřily zkušeným klukům, co hodně jezdí, třeba Tomáš Kocanda z Touratechu. Když jsem u něj kupoval Garmina, chvilku jsme si povídali, padlo to tam, jen mezi řečí, ale pamatoval jsem si to. Tenkrát jsem si myslel, že přehání, cestovní rychlost průměr kolem 50 km, to nemohl myslet vážně.
Ještě mockrát jsem se o tom měl přesvědčit, že velký voči na motorku nepatří :o)
Na start. Dopil jsem to kelímkový kafe. Nased jsem na motorku, nikde nikdo a venku – zázrak. Neprší, co víc svítá s nádhermým jasem slunce, mraky v barvách. Silnice úplně prázdný, výborný povrch, takový ty mírný houpačky v zatáčkách, něco úžasného. Taková ta euforie z neskutečného dne. Cesta utíká, absťák po nikotinu nikde, absťák po krásným počasí, začíná mizet.
Blíží se osmá ráno, mám prázdnou nádrž, musím tankovat, vyvenčit se a tak. Zastavuju na pumpě U medvěda, tak jsem si nazval, kolem bylo spousta poutačů na medvědí rezervaci. A hlavně pumpa byla bez obsluhy, to mi zaskočilo. Zatím všude to byly takový ty „naše pumpy“ a teď něco jak pumpa u Spolany. Stojany na karty, nic víc. Nikde nikdo, snad jen ty medvědi někde kolem.
Tak teď se ukaž šimpanzi, jestli sis to po prvním tankování zapamatoval. Snad jo, ale stejně se pokouším si ověřovat, jestli to dělám dobře. Shrnuto, šimpanz by zvítězil. Jsem s benzínem na dně (tak 20 – 30 km, ale žádná cedule o vzdálenosti další pumpy nikde nebyla (objížďky, nebyl jsem ještě na hlavním tahu). Musel jsem zastavit, ale co dál?
Kanystry od Touratechu jsem si samozřejmě ještě nenaplnil, na trajekt údajně kanystry nesmějí, všude byly pumpy, tak proč????
Pro tohle vole, nadával jsem si. Ke všemu začalo lejt jak z konve, nebylo se kam schovat, jen taková plechová stříška, kolem mapy medvědího parku. To je pech.
Trvá to skoro hodinu na dešti, než vyjíždí nějaký karavan z rezervace. Zastavuju ho, pokouším se domluvit, no s angličtinou jsme na tom oba blbě, tak univerzální znaková řeč. Úsměvy, poplácávání, ukazování na šedivou protrženou oblohu a gesta, která jsem si překládal, je to v p…. co?
To důležitý, natankováno VISA je ok i bez čipu, nerozumím, ale snad se naučím. Dokonce jsem si ve znakovce domluvil takový malý rychlokurz, tankování ve švédštině, snad toho šimpanze příště dostanu zas já, snad. Při odjezdu od pumpy jsem si byl 100% jistý.
Chčije a chčije je proslavená replika v jednom českém filmu, tady to platí dvojnásob. Asi po 5 km nádherná pumpa našeho vzhledu, ale … Ty ale jsou vždycky, a co kdyby… Tak ty taky, už jsem to vystál v dešti, tak proč teď mrmlat.
Sesedám, trochu nešikovně v pláštěnce se ta noha dost blbě shazuje přes sedlo ha ha, jsem prcek na takovou motorku, i když mám „dětský sedlo“ mám co dělat zvednout nohu natolik, abych nechytal za nepromokavej bágl na zadním sedadle, sranda. Má ji vždycky na policajtu, jinak bych neslez. Tentokrát to bylo jak „bojový styl opilé opice“ z nějakého kung-fu filmu.
Co vevnitř je sucho teplo, kafe, jídlo…
Při cestě se snažím z pláštěnky setřást kapky vody, abych jim tam nenadělal. Třesu sebou skláním hlavu, abych si „pak“ mohl sundat helmu. Bum, stojím, dveře se neotevřely. Ustoupím, předpokládal jsem, že jsem asi byl moc rychlej, krok dopředu nic. Ještě jeden dozadu, jeden dopředu, jak pako,výsledek - nic.
Pro sebe si říkám" "Kurva, Sezame otevři se, je kosa". Poslední pokus. Nic, tak to je pech. Lidi ve vnitř, cpou se koláčem, zapíjejí kafem, já venku skoro zmrzlej, hladovej, Švějďácí poj…., se mi málem dere z huby.
Někdo od koho kafe na mě ukazuje a pak někam nahoru. Zvednu oči, červená ledka kamery, pod ní nálepka přeškrtnutý, motocyklový hleny. Aha efekt se nedostavil tak rychle jak jsem čekal. Ještě jednou jsem to tvrdošíjně zkusil. Ha HA NIC. Tak hrdost a česká paličatost stranou. Helma dolů, krok kupředu, rozhodnutý, že zpátky ni krok. Zase ten chlapík s koláčem, posuňky že i kuklu, kde to skončí.
Mám vztek, nejradši bych je někam poslal, ale to teplý kafe hřeje i přes ty zavřený dveře, pokorně sundavám kuklu.
Dveře se otevřou, mohu vstoupit. Moc dobrý dojem jsem asi neudělal. Obsluha je chladná jak severní vítr. Není to tu zvykem, ale… Kafe, jablkový koláč. Stejně jako u nás pět stolků pět lidí, každý sám, co teď, v pláštěnce, s helmou a kafem v ruce, kukla mi padá na zem…
Vyhrál ten chlapík, co mi dával instrukce tím posunkovým opičím jazykem. Usmívám se na něj s hubou od ucha k uchu, nic. Ptám se jestli si mohu sednout, nic. Dopije svoje kafe jediným douškem, zvedne se, beze slov odchází.
Jsem z toho vedle, co jsem udělal? Ty lidi u rezervace super, legrace a teď?? Neřeším to, zakousnu se do koláče, byl neskutečnější než ten hlad. Kafe hřeje až k malíčkům u nohou. Jsem spokojeností roztlemenej jak jezulátko.
Ti kolem mě ne. Dva, takový fakt pořezové, si stoupli blíž kase a na něčem se tam domlouvali. Hlad je hlad, úplně jsem na ně zapomněl, když jsem si šel ještě pro jedno kafe. Rozestoupili se vlny jejich ohromných těl, já zmizel jak pírko mezi nima. Oba ti hromotluci stojí s rukama v kapsách, jak sahám pro peněženku, vyndávají je… Co je kurva? To bych nikdy nahlas neřek, na to nemám, to jen ten polašenej prcek ve mně :o)
Zaplatím, kluci strčí zase ruce do kapes, já dopiju, dojím a padám… tady se mi nelíbí a ti medvědi okolo, hraje si se mnou fantazie, něco jako "upad na šatně, tady sežral ho medvěd". Oblíknu pláštěnku, sbalím helmu pod ruku, na vnitřní straně dveří je něco jako měřítko na lidi, za vámi kamera, to když byste zdrhali, mají vaší přibližnou vejšku.
Přežil jsem, změřil jsem se (trochu jsem se snažil vypadat větší), ale na ně to dojem neudělalo, samí habáni kolem 190 cm.
Vyšel jsem, ti dva hromotluci za mnou, žeby? Napadlo mě. Nechtělo se mi hned jít k motorce, točit tam klíčema nad hlavou. Zapálil jsem si pod takovým mini přístřeškem. Jeden z nich se odlepil od výlohy a šel ke mně… "No Jarouši" říkám si, to bude mela, mám motorku rád, dovnitř nevlezu, mám zase helmu, otevíračku, ale helmu… Základní bojový postoj ha ha. Utíkat v motorkářskejch hadrech a ještě, byť dvojdílný pláštěnce, nejde, fakt, kdo nevěří, ať to zkusí… Takže to spíš vypadalo, že jsem se po.., než, že nemá cenu si se mnou něco začínat. Ten druhej, něco signalizuje dovnitř pumpy…
Jak tohle dopadne fakt nevím. Je přede mnou, není tu Lundgrén, ale je to hora chlap. Usměje se, ukáže mi ceduli, že se tu nesmí kouřit, je dost vysoko, nechce se mi tam ani podívat, pořád čekám, jak to začne.
Chce mě vzít za loket, škubnu sebou, úkrok do strany. Tlemí se. Ty vole říkám si, jdu do toho…, helma na hlavě, všude chrániče, tak snad chvíli vydržím, snad někdo přijede, snad… Ještě chviličku… Zaváhal jsem.. Tlemí se dál, mávne tou svou tlapu „medvědí rezervace ha ha“, a odchází, odkud přišel. Vyzvedne toho kámoše od výlohy, oba se tlemí, asi tomu vzteklýmu skrčkovi, nasednou do pickapu a jsou pryč. Cigáro mokrý, srdce teď už v krku, jsem vůl…
To možná ty historky, jako když seš sám, na pěkný motorce, tak tě hned zmasej, vokradou…. Pravda tihle by mě udělali a asi dost rychle. Zapálím si nový doutník, kouřím sám v dešti a přemýšlím, co se to stalo…
Pak už to byla nuda. Co 200 km tankování, helma dolů, kafe nebo čaj… Nasednout 200 km, sundat helmu…. Nebylo to stejný, všude, když jsem sundal helmu, kuklu a vešel jak měl byli zase ti příjemní lidé, jak jsem je poznal první den. Zajímali se odkud, kam, proč… Fajn lidi, jen tam asi s "náma, motorkářema v helmách nemaj dobrý zkušenosti“. Rozlišujou - v hlemě a bez helmy, dobrý. Pěkná silnice, moře občas po boku, leje a leje….
Příspěvky
