Tomu bych nevěřil - enduroskola.cz

Dva dni nejlepší investice do bmw. Jasný dobrá motorka je základ, ale jezdit s ní pro radost je něco jinýho. Hele já vyjedu kamenitej pešunk, šterkovej kopec a hlavně ho i sjedu. Jo taky jsem dostal ještě větší chuť na ten brod na Berounce. Minule jsem tam přejel lesní potok (louži) a myslel jsem si že jsem King of Road. Milan je fakt dobrej.

Tak jsem se konečně urval a vyrazil se něco naučit. První den mlha jako kráva, já "Velký cestovatel" přijel o hodinu později. Klukům dík za to, že na mě počkali. Pak "rychlý" přesun na místo. Zastavit, stopnout motorky, sundat helmy a začínáme.
Milan se usmál, a začal: "Tak teď vám řeknu, co máte dělat, vy to dělat nebudete, tak vám to budu říkat pořád". "Motorku musíte ovládat vy, ne ona vás". Trochu jsem se usmíval, jo to bych fakt chtěl. "Kam se díváte, tam skončíte". Zase jsem se usmíval, když jsem ji ráno tahal z garáže, chtěl jsem chytit helmu a padla motorka, slušný začátek. "Motorka se drží koleny a ovládá hlavou". To už se mi začalo chtít řechtat. Já mám vždycky mozoly na rukách a hlavu v oblacích, nebo nebezpečně blízko země. Ne že bych to tak klopil, ale občas se válím a protože jsem opatrnej, tak padám při malých rychlostech.
"No tak jedem". Stroje zaburácí, my nasedneme a rozjíždíme se a…. Stoupnou, stlačit koleny, uvolnit ruce, ramena… Dobrý jsem překvapený, jak je dobrý někoho vidět - fotky na webu fakt nestačí a vlastní zkušenost… kdyby se na ní dalo zapomenout, protože odnaučit se něco je fakt dřina… Co bolí to sílí, vím to po těhlech dvou dnech na sto procent a myslím, že nazapomenu…
Párkrát jsme si prokličkovali slalom, sebevědomí rostlo… Tak a teď otáčení v malém prostoru, takový ty nudný základy, znáte to… Chyba lávky, smrt v očích při jízdě krokem. Žádný: kam se koukáš, tam vyjedeš, pěkně šmíruju kameny pod sebou a … jsem mimo, dlouhej jak prase. Znovu a znovu. Zmatek v hlavě, a "strach, vole já měl strach, že spadnu,"strach to je panečku brzda a zjištění, potí se mi zadek nejen tím, že mlha vystoupala a začalo být vedro.
No pak to samý na druhou stranu… bitva sám se sebou.. Nic moc, ale najednou už dělám docela slušný pokroky ani nevím jak. Je to Milan, který po každý jízdě dá tipy a dělá to fakt dobře. Občas jsem ten magor, co s chce všechno dělat po svým, pak neslyším, nevidím, ale Milan na mě udělal dojem. Nejen že umí jezdit, ale to co je podstaný, umí to s lidma, klobouk dolů.
Zmenšíme průměr otáčení a znovu. V klahotech mám teplo jak v Iránu v létě, po zádech se valí pot, ale mám chuť to zvládnout.
"Tak kluci a jdem na nějaký ty výjezdy a sjezdy". Přesuneme se kousek vedle a když vidím, co si vzal Milan do hlavy, povolují mi zatím jen kolena, ale cítím, že to budou za chvíli i svěrače. První jede, je to OK, druhý a.. Já. "Vole to bude držka", je to první co mě napadlo. Infarkťácký srdce začalo vynechávat. Viděl jsem jen ty "hrozný šutry", tu uzounkou mezeru mezi nima.
Milan se usmívá." Pomalu si najeď, vyber si kudy pojedeš. Pak se podívej nahoru. Pod stoupákem ji přilož tak, abys nahoře mohl ubrat, vystavit spojku a pomalu najet na to, co je na vrcholu". Pak jen kývne hlavou a já jedu.
Vole já jsem tu a celej, svěrače se zase na chvilku zpevnili i když si nejsem v ten okamžik moc jistej :o)
Znovu a znovu, strmější kopce, víc šutrů a já? Kromě toho, že jsem všude mokrej jak myš mi v hlavě bubnuje slavný "Já su tak štastnýý".
Nikdy bych tomu nevěřil, že to dokážu, nikdy. Jasně, že jsem byl první, kdo to položil při otočce na úzké silnici -musím mít něco extra.
Když jsem si vyjel sám u nás na Křivoklátskou, tak jsem se ploužil po lesních cestách, teď naposled i pěkně zapadaných listím, byl jsem rád, že jsem zpátky na silnici.
Oběd, jsme všichni dost zmožení, ale slušně nabuzení… Naházíme do sebe jídlo a jedem zpátky trénovat. Milan nás zve na malou projížďku po cestách necestách, abychom si odzkoušeli, to co jsme se naučili. Jo to bylo vono, to je enduro, ale to jsem nevěděl, co nás ještě čeká.
Vše bylo ok, jen někde u rybníka se schovalo takový to bahýnko pod listí.. Bum první mašina s turistickejma gumama dělá otočku o 180 stupňů a končí i s pilotem na zemi. Sesedám a kámoš za mnou zkouší bokem parkovat skoro v rybníce… Nikomu se nic nestalo, smích, vzájemná pomoc a pokračujem..
Nejsem sám, to není špatný pocit.
Jezdíme nahoru a dolů, stavíme v kopci mezi kamením -drilujeme a Milan pořád s tím svým klidem dává zpětnou vazbu a piluje v nás to podstatný. Někomu to jde fakt úžasně, já k nim nepatřím, přesto zvládám věci, který by mě v mých snech o cestování na mašině ani nenapadly.
Konec dne. Jedeme domů. "Zítra to bude lepší" slyším Milana ještě večer, když jsem s očima v sloup vyprávěl, jaký to bylo. Jo taky jsem předved jízdu bokem na motorce - vedlejší efekt tréninku. Myslím, že na koni to byl posed pro ženský, ale já si připadal jak velkej chlap.
Druhý den. Přejezd na rozestavěnou dálnici. Kopce hlíny jak blázen, bahno, jíl, štěrk, voda - prostě všechno co tě napadne. Sebevědomí zase prudce pokleslo. Tohle už je fakt mimo.
Začínáme a "ONO" to jde, neskutečný, mimo rámec představ před prvním dnem. Nahoru dolu, po bocích kopce, velkej výjezd, prudkej sjezd, všechno nikdo neleží všichni zvládají.
Milan se usmívá, už to zažil mockrát, ale my? "Zázrak, to je zázrak - nakrmení hladových byla proti tomu sranda nebo trik, ale tady ne, tady to je na vlastní kůži.
"Jdeme se učit jezdit v kolejích", říká Milan suverénně a jdeme, tedy sjíždíme takovou tou poloprašnou sutí zeminy.
Koleje se jezdí tak a tak a jedem a dobrý. Žádný na trojku nohy na zemi a zvedání motorek. "Dobrý", říká Milan "teď bahno, to trochu jinak".
Bahno nás taky už zkouší, první motorka na boku, druhá, a pak i já jsem se vyválel v té vedlejší louži - získal jsem super patinu, co pak všichni na pumpě obdivovali. Kdyby věděli, že je to známka blbosti a ne chrabrosti, ale co…
No a pak to přišlo. Průjezd kolejí, přejezd doprava prudký stoupák do nebe, co začíná snad náklaďákem jemnýho prachu. "Kluci, srovnat motorku, vybrat si cestu, podívat se nahoru, naložit a jste tam", říká Milan." Jo kdo chce, kdo nejde nic se neděje, všichni víme jaký to je, to není ostuda". Milan hází záchrané lano.
První je tam, na zlomu mu padá motorka, ale v pohodě to zvládl chyběl jen kousíček. Druhý, třetí a já. Projedu kolejí, vyberu si cestu, naložím a asi v polovině kopce ztratím koule, ubírám, dívám se kolem sebe kam padnu, motorka vybočuje. Poslední co slyším v hlavě je Milan: "Na motorku kašlete, zbavte se jí, ta se snadno opraví". Zbavuju se jí. Odskočím do zadu, ale kopec je dost strmý. Rána jak z děla do zad. Dech nikde. Milan nade mnou. "Chvilku", sípám,"chvilku"… popadám dech. "Jsi OK" vnímám Milana jako z dálky. Jsem, kluci mezitím svedli motorku dolů. Dýchám, kouřím a koukám, jde to, kluci to zvládli. Natočím motorku, rozjedu se a vím, že jsem vlastně předtím neudělal nic z toho co mi Milan radil dobře.
Plyn, pohled nahoru, jsem tam. Jsem tam. Vole jsem tam.
Tak a teď dolů a pak na oběd, zase se tlemím, jak ve školce, ale super pocit. Ten kopec mi připadal jak duna z Dakaru a já ho zvládl.
Přejíždíme štěrkem, prachem, kolejema, přes muldy sami :o) A je tu voda. "To se vám může hodit", říká Milan. "Nejde o to zvednou vlnu jak ve filmu, jde o to na druhý straně pokračovat". Tak jdem na to nejdřív po pevným - štěrk pod vodou. Pak po blátě, jsme na druhý straně a bez koupání.
Oběd, lížu si rány, žebra bolí jako čert, ale páteřák, vlastně celý krunýř, který mám se osvědčil, dobrá investice, rozložil tu ránu do plochy, spadnout na ten balvan jen tak…
Třesou se mi ruce i nohy únavou, ale .. Dobrá parta, dobrá atmosféra, spousty zážitků, vole, kdy jsi to zažil naposledy..
Po obědě projížďka krajinou a naše jistota roste. To, co teď jezdíme, se mi zdá neskutečný. Nevím jak to Milan dokázal v tak krátký době, ale je fakt klasa… Vrcholem byla vysoká tráva, sjezd, spousta hlubokejch stupňů a nic, žádná smrt v očích jen opatrnost a radost, vole jde to…
A zase dril, brzdění do smyku a nějaký efekty.. Už silně vadnu, překročit motorku s těmi žebry skoro nejde, kluci super, řádí, točí se smykem kolem pneumatik - točím video a přemýšlím…
Za dva dny, s dobrým trenérem se dá zvládnout strašně moc… Chce to v tom pokračovat, dostat do rutin, celý to rozchodit, zbavit se tý strnulosti, uvolnit to… Ale to nebylo cílem kurzu udělat suveréna. Cílem bylo dát "VELMI DOBRÝ A POTŘEBNÝ ZÁKLADY" A TO SPLNILO NA 100%
Díky Milane a tvému www.enduroskola.cz

Nahození panákem (GS 1200 zadní pneu)

Tak jsem se pustil do "takového domácího přezouvání" BMW GS 1200. Pojal jsem to jako trénink pro 50/50 Way there and back. No byla to fuška, ale nahodit zadní gumu na ráfek to byla sranda.
Pokoušel jsem se o to zoufale asi tři hodiny - nic.
Pak jsem na serveru bmwgs získal potřebnou inspiraci - nahození gumy panákem benzínu :o)
Moc se mi ten nápad líbil - geniální můžeš úpoužít vždycky - ale všichni jen popisovali, ale jak je to ve skutečnosti - Funguje? nebo je to chyták jako gumový nejty?
Funguje - tady je důkaz

Tak tohle mám doopravdy rád

BMW GS 1200 + Docati 749

Norway 11 sólo

11 - Bude zítra :o)
Omlouvám se takový trik - dostat vás na tyto stránky.
Nevím jak jinak podpořit tento projekt. Pokud máte podobné Goood and Bad Memories, pošlete mi email - jaroslav.homolka@gmail.com -, rád je zde vystavím. Nebo jestli rovnou máte chuť tady publikovat podobnou tématiku, napište a dohodneme se na tom, jak vás mohu zařadit mezi AUTORY.
Pokud byste věděli o někom ve vašem okolí, kdo cestuje, píše o tom, dejte mi vědět, pokusím se ho pro spolupráci na tomto blogu získat.
Díky Jarda Homolka

Norway 10 sólo

Vyrážím, leje, pořád stejně, už ani nevnímám, jestli víc nebo míň. Nic nejezdí, jsem tu úplně sám, super pocit. Další zastávky jsou tak maximálně po hodině. Tentokrát u nějaký zemědělský budovy, na lavici, ještě jedno plechový kafe z vlastních zásob.

Nevím už, jak dlouho jsem jel, když najednou se silnice stočí k nějaký řece. Je noc, nikde nikdo a já si nejsem úplně jistý tím, že jsem si na mapě všiml nějaký větší řeky. GPS říká - jdedeš dobře, ale věřte jí ,když jí znáte sotva pár dní.

A je to tady, Jardo jsi v pr…. SUOMI, cedule jak vrata. Co tu děláš, to bys přeci nepřehlíd, co tu děláš. Zastavím, civím, jak trubka na tu ceduli, leje, jsem nevím kolik hodin v sedle a teď jsem na Finskejch hranicích. Jediný, co mám v hlavě je najednou stránka ve školním atlasu a snažím si uvědomit, co to znamená.

Jasný Finskem se asi taky do Norska dostanu, ale taky bych skončit v Ruským zajetí. Ten nápad mi rozesmál. Hlava ještě funguje, je to dobrý. Jak je s pohraničním stykem mezi Švédskem a Finskem nevím, ale zatím na mě seveřané udělali dobrý dojem a myslím, že se tam platí eurem ha ha. Třeba bude horkej čaj, tak ten by bodnul.

Mohu si vybrat věřit sobě a pokračovat po Švédské straně hranic a někde to zkontrolovat podle mapy, nebo poslechnout GPS a vydat se do SUOMU rovnou tady přes ten most.

No co, na druhý straně mostu to v tom dešti vypadá jako světlo, tak se třeba budu moc někoho zeptat, nebo se na chvíli někde schovat a prohlídnout mapu.

Na konci mostu je celnice, přístřešek, kousek za celnicí veliká plechová mapa. Jedu nejdřív k ní, celnice vypadá mrtvá. Moc toho nevidím a ještě mi prší do očí. Ale vypadá to, že se projede kousek Finska a pak už Norsko.

Otočím to, zajedu pod ten přístřešek, kousek dál od vchodu, co kdyby. Fakt leje, v tom světle je to teprve vidět, teď to světlo na druhé straně mostu není skoro vidět, spíš o něm vím, než že ho vidím.

Schodím helmu, rozhlídnu se. Tady by se dalo i přespat, kdyby bylo nejhůř. Sedám si, zapaluju doutník. Dobrý, ty kolena ve vlněných podkolenkách povolili, asi to bylo i omačkaný od chráničů..

Dokouřil jsem, jdu to okouknot. Koukám okny do celnice. Čtyři chlapi, tři tam dřímou v křeslech, ten čtvrtý si čte nějaký časopis. Jakoby o mně ani nevěděli. Chvilku váhám, pak zaťukám opatrně na okno. Nic. Nechce se mi o druhý, ale tu jistotu, že jedu dobře bych fakt potřeboval.

Klepu ještě jednou, Ten celník jen zvedne oči od toho časopisu a nad brýlemi se na mě kouká. Položí ten časopis, sundá si brýle, stoupne si, houkne na chlapy a jde ke dveřím.

Za dveřma, co otevřel ,stojí mokrej, plešatej, malej chlap s motorkářskou helmou v ruce. Já zas vidím čtyři chlapy ve futrech sotva tak pro jednoho z nich. Pozvali mě dál. Ptám, kde to jsem a snažím se rozbalit velkou mokrou automapu a ještě ukazuju na GPS.

Jsou fakt super, nabídli mi čaj, na jejich menší a praktičtější mapě mi ukazujou, kde jsem, kudy mám jet, kde si mám dát pozor na sobí stáda. Piju čaj chutná skvěle, ptají se odkud, proč a tak.

Pak se jeden osmělí a ptá se jestli, když jsem Czechoslovakaj, nemám pivo. Fakt mi to mrzí, nemám, na to není v kufru místo a sám ho moc nepiju.

Ok, OK – nic se neděje, jen to zkusil. Nabízím tedy doutník, přijímá, á radost alespoň nějaká satisfakce za ten čaj a chvilku tepla. Jdeme všichni ven. Pořád leje. Nabízím dál, dělají nejdřív drahoty, ale pak si ještě dva z nich zapálí.. Na chvilku nám došla všem slovní zásoba, ale fakt pohoda. Pak se ptají, jestli tam nechci přespat, že mají něco jako služební místnost (pořád si myslím, že to byla celnice ne policie ha ha) Děkuju a vysvětluju, že zkouším 24 hodin, ukazuju na mapě, odkud jsem ráno vyjel a kam bych chtěl ještě dojet.

Ani tak ani tak. Loučíme se s přáním šťastné cesty. Ještě foto na památku. Blbne blesk asi už moc vlhko, ale tahle fotka se dá zachránit.

Helma a dál. Po půl hodně jsem vyjel z nějakého městečka a už zas jen pustina. Pořád mi překvapuje to divný světlo.

Tak jak začalo pršet, tak taky přestalo, mraky se rozestoupily, obloha jak vymetená. Hvězdy zářej, jak blázen, jsou jich miliardy, teď už to je i vidět, kam se hrabe Chorvatsko.

Pokračuju. Silnice pořád nádherná, obloha bez mráčku taková divná tma, je tma, ale je nějak hodně vidět. Nevím za jak je to dlouho, co jsem viděl poslední lidský stavení, ale najednou..

Ty vole, už ti leze na palici, to bylo první, co mi napadlo… Ubírám, už tak celkem pomalou rychlost. Nemůžu se vynadívat. Je to neuvěřitelný. „Vole to je zázrak“ slyším sám sebe v helmě. Stojím a civím před sebe.

Obrovský sob, fakt obrovský, ty co jsem viděl předtím ti byli podobní těm, ze zoologický zahrady, ale tohle to jsem neviděl, takhle nějak jsem si představoval spíš losa ne soba. Je uplně bílý, celý bílý, ne jako ti, co jsem pak potkával na severu.

Obrovský bílý sob. I paroží, všechno bez poskvrny (ve světle, který jsem měl k dispozici). V tom světle hvězd zářil jak přízrak. Nebyl sám, byl tam s ním ještě druhý proti němu černý, ale byl spíš jen hodně tmavý jako opravdoví, divocí sobi, ne ti domestikovaný a vypuštění do přírody.

Stopnul jsem motorku. Opřel jsem se nohama pevně o zem, zíral na dva soby, co se stekají, kdesi na severu Finska v noci, v lesích. Jen ONI (jsou místní) a já. Zážitek, kterej mám pořád v hlavě, a dokoce i teď cítím to zvláštní mrazení…

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vybaluju foťák, nechce se mi požít blesk, nebyl k ničemu, jsou daleko a jen bych je vyplašil, zkouším to jen tak, bude to rozklepaný, ale co…

Ještě si chvíli hrajou, pak jako by mě zaregistrovali, oba se na mě podívají, pak na sebe a zmizí v blízkým lese, ještě vidím toho bílého jak prosvitá skrze stromy. Zařadím (ani jsem nestopnul motorku, abych je nerušil) pomalu opatrně se rozjedu. Jedu chvilku vedle nich, pak to vezmou hlouběji do lesa, jsou pryč..

Norway 9 sólo

Je to takový ten vlastně smutný den, poměrně malý provoz a stále prší, teď už jen drobně, místní chodí v košili v tom dešti je léto, jsou asi zvyklí….

Poslední loučení s mořem Luea. Ještě si ověřuju, že najíždím na správnou silnici směr SEVER, NORD KAP.. Jo je to ona GPS nelže, ale moc ji zatím ještě nevěřím…

Když jsem si tam cpal trasu v Rostocku, kontroloval jsem si to ještě s klasikou automapou, ale zichr je zichr…

Je dost pozdě odpoledne mám za sebou asi 530 km. Stav dobrý, naučil jsem se uvolňovat si záda a ramena za jízdy, fakt to funguje, na silnici určitě ano. Motorka je úžasná, jede nádherně, je pohodlná, tím, že jsem malý, štítek fakt plní svojí funkci….Dokouřím, helma, nasednu a na Sever, Vávro, na Sever..

Netrvá to dlouho a míjím poslední baráky a moc jich na dost dlouho nebude. Po nějakých 20 – 30 km nějaká taková spíš osada, něco jako vesnice spíš vynímečně. Cesta ubíhá dobře, je takový ten divný soumrak, ani ráno, ani večer.

Nevím už teď, jak dlouho jsem jel, ale najednou první "divokej sob" přes silnici, mám pod helmou hudu od ucha k uchu, fakt můj první sob, Stavím, značka do GPS, jo jó… Pokračuju, jen jsem vytáh z tankbagu kompakt, dal si ho pod bundu, co kdyby, nádhera. Jo stálo to za to, přestává ještě pršet. Co víc si přát. Provoz na nule. Snad jsem do teď potkal dvě auta… Všiml jsem si, hlavně na tom druhém, peugeotu..

Přední hrazda čtyř, až šeti, fakt velikých halogenů.. Zatím nevím proč, ale pak mi vysvětlí, že jsou to zvířata a během severní noci tím fetujou světlo…. ha ha Snad.

Super silnice, dobrý povrch, samá zatáčka, všude stromy, nikde nikdo… Sen je skoro splněný ještě ten Nord Kap……

Za chvíli další sobi, teď už víc… Nějak si myslím, že se blížím k polárnímu kruhu . Pořád to divný světlo… Stavím, kontroluju, ještě nemůže to být už daleko, kontrola na mapě….

Jsem tu. Sám… Taková nádherná červená turistická chata, malé travnaté parkoviště… Jdu se kousek projít, potok, borůvčí jak stromy (proti tomu našemu)… Dělám fotku, jak křtím helmu redbullem.. Je to rozmazaný, světla bylo málo pro focení, oko mělo dojem, že je skoro den..

Kondice dobrá, sobi mi dodali energii, zbytek redbullu taky pomohl. Mám za sebou XX hodin… Cejtím, se fakt, dobře. Helma, nasednout, jedem dál…

Za chvíli taky prší, najednou spadne tma jak v pytli. Světlo na rozdíl od toho peugeotu svítí na 1/3 silnice a kořeny stromů vpravo. Ale jsem tu úplně sám, takže se dá říct, že vidím celkem dobře… Rychlost jde rapidně dolu, nevadí ,jde teď o to, to vydržet.

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem usnul na vavřínech. Benzínky u moře byly skoro na každém kilometru….

Teď už dost dlouho nic, takže najít tu první, nebo stopovat, ale koho? Nikdo tady nejezdí. Jak se mi někdy stává, mám kliku, nějaká pro mě? Nečitelná vesnice. První pumpa zavřená. Tak jinou podle gps. Ta tam je. Těsně před zavíračkou, ale stihl jsem to.

Je mi zima a jediný, co mi fakt bolí, není zadek, záda, ale kolena… A fest. Schovám motorku pod přístřešek, který kryje ekologické odpadkové nádoby a teď i mě a motorku. Helma dolů, já dovnitř…

Domluvím se na tankování, karta nefunguje… Tady se platí hotově a předem… Koupím si „pětku“ kanistr, 2,5 od Touratechu a snažím se mu vysvětlit, že nevím, kolik potřebuju do tý bandy benzínu.

Je fajn, nechá mi nejdřív natankovat a pak zaplatit. Natankuju, jdu zaplatit, a zahlídnu řešení pro kolena. V rybářských a tábornických potřebách, které jsou součástí každé pumpy, jsem objevil VLNĚNÉ PODKOLENKY. Halelujahhhhhh

Kupuju dva páry, nějaký snikers, pumpař přešlapuje, končí. Ještě kafe do kelímku, platím, usměv na rozloučenou. Jdu k motorce, kafe je horký, postavím ho na kufr.

Sundám si pláštěnku, bundu, schodím mikinu. Na motorce vzniká halda hadrů, kdo nezná neví , kdo jo, je mu jasný jak, to mohlo vypadat.

Kšandy od motorkářskejch kalhot dolu, kalhoty na půl žerdi. Cíl namotat si ty vlněný podkolenky kolem kolen.

Jedno dobrý, to je pohlazení – ovčí vlna, jemná, suchá….. Povoluje to, ale chce to zabalit ještě to druhý, pak rychle kalhoty nahoru, kšandy bunda….. Vypít kafe….. a pokračujem.

Najednou vedle mě stojí ten pumpař, ani jsem si nešiml, že už zatáhl roletu, tam mi to zaujalo.

Dívá se na mě trochu překvapeně. Noc, přístřešek s odpadky, chlap s kalhotami na půl žerdi, si motá podkolenky kolem kolen.

Snaží se mi švédsky vysvětlit, k čemu slouží podkolenky (myslím si to), Dokonce měl snahu mi ty podkolenky odmotat a ukázat mi kam patří. OK, OK, přitakávám (jak mu z fleku říct že rozumím, přesto, že to chci dělat po svém, to jsem nezvlád), Tak pokračuju…

Where, are you from??? Dostal ze sebe. I am From, Czech Republic. Kontroval jsem.

Pokýval hlavou a já mám dojem, že mi přiřadil někam k Boratovi… Neřešil jsem to, nohy v teple, kanystr a nádrž plnou benzínu, haldu km před sebou, není co řešit….

Norway 8 sólo

24hod 1280km. Cestovní průměr 53.3 km to odpovídá. Moje velký oči nevěřily zkušeným klukům, co hodně jezdí, třeba Tomáš Kocanda z Touratechu. Když jsem u něj kupoval Garmina, chvilku jsme si povídali, padlo to tam, jen mezi řečí, ale pamatoval jsem si to. Tenkrát jsem si myslel, že přehání, cestovní rychlost průměr kolem 50 km, to nemohl myslet vážně.

Ještě mockrát jsem se o tom měl přesvědčit, že velký voči na motorku nepatří :o)

Na start. Dopil jsem to kelímkový kafe. Nased jsem na motorku, nikde nikdo a venku – zázrak. Neprší, co víc svítá s nádhermým jasem slunce, mraky v barvách. Silnice úplně prázdný, výborný povrch, takový ty mírný houpačky v zatáčkách, něco úžasného. Taková ta euforie z neskutečného dne. Cesta utíká, absťák po nikotinu nikde, absťák po krásným počasí, začíná mizet.

Blíží se osmá ráno, mám prázdnou nádrž, musím tankovat, vyvenčit se a tak. Zastavuju na pumpě U medvěda, tak jsem si nazval, kolem bylo spousta poutačů na medvědí rezervaci. A hlavně pumpa byla bez obsluhy, to mi zaskočilo. Zatím všude to byly takový ty „naše pumpy“ a teď něco jak pumpa u Spolany. Stojany na karty, nic víc. Nikde nikdo, snad jen ty medvědi někde kolem.

Tak teď se ukaž šimpanzi, jestli sis to po prvním tankování zapamatoval. Snad jo, ale stejně se pokouším si ověřovat, jestli to dělám dobře. Shrnuto, šimpanz by zvítězil. Jsem s benzínem na dně (tak 20 – 30 km, ale žádná cedule o vzdálenosti další pumpy nikde nebyla (objížďky, nebyl jsem ještě na hlavním tahu). Musel jsem zastavit, ale co dál?

Kanystry od Touratechu jsem si samozřejmě ještě nenaplnil, na trajekt údajně kanystry nesmějí, všude byly pumpy, tak proč????

Pro tohle vole, nadával jsem si. Ke všemu začalo lejt jak z konve, nebylo se kam schovat, jen taková plechová stříška, kolem mapy medvědího parku. To je pech.

Trvá to skoro hodinu na dešti, než vyjíždí nějaký karavan z rezervace. Zastavuju ho, pokouším se domluvit, no s angličtinou jsme na tom oba blbě, tak univerzální znaková řeč. Úsměvy, poplácávání, ukazování na šedivou protrženou oblohu a gesta, která jsem si překládal, je to v p…. co?

To důležitý, natankováno VISA je ok i bez čipu, nerozumím, ale snad se naučím. Dokonce jsem si ve znakovce domluvil takový malý rychlokurz, tankování ve švédštině, snad toho šimpanze příště dostanu zas já, snad. Při odjezdu od pumpy jsem si byl 100% jistý.

Chčije a chčije je proslavená replika v jednom českém filmu, tady to platí dvojnásob. Asi po 5 km nádherná pumpa našeho vzhledu, ale … Ty ale jsou vždycky, a co kdyby… Tak ty taky, už jsem to vystál v dešti, tak proč teď mrmlat.

Sesedám, trochu nešikovně v pláštěnce se ta noha dost blbě shazuje přes sedlo ha ha, jsem prcek na takovou motorku, i když mám „dětský sedlo“ mám co dělat zvednout nohu natolik, abych nechytal za nepromokavej bágl na zadním sedadle, sranda. Má ji vždycky na policajtu, jinak bych neslez. Tentokrát to bylo jak „bojový styl opilé opice“ z nějakého kung-fu filmu.

Co vevnitř je sucho teplo, kafe, jídlo…

Při cestě se snažím z pláštěnky setřást kapky vody, abych jim tam nenadělal. Třesu sebou skláním hlavu, abych si „pak“ mohl sundat helmu. Bum, stojím, dveře se neotevřely. Ustoupím, předpokládal jsem, že jsem asi byl moc rychlej, krok dopředu nic. Ještě jeden dozadu, jeden dopředu, jak pako,výsledek - nic.

Pro sebe si říkám" "Kurva, Sezame otevři se, je kosa". Poslední pokus. Nic, tak to je pech. Lidi ve vnitř, cpou se koláčem, zapíjejí kafem, já venku skoro zmrzlej, hladovej, Švějďácí poj…., se mi málem dere z huby.

Někdo od koho kafe na mě ukazuje a pak někam nahoru. Zvednu oči, červená ledka kamery, pod ní nálepka přeškrtnutý, motocyklový hleny. Aha efekt se nedostavil tak rychle jak jsem čekal. Ještě jednou jsem to tvrdošíjně zkusil. Ha HA NIC. Tak hrdost a česká paličatost stranou. Helma dolů, krok kupředu, rozhodnutý, že zpátky ni krok. Zase ten chlapík s koláčem, posuňky že i kuklu, kde to skončí.

Mám vztek, nejradši bych je někam poslal, ale to teplý kafe hřeje i přes ty zavřený dveře, pokorně sundavám kuklu.

Dveře se otevřou, mohu vstoupit. Moc dobrý dojem jsem asi neudělal. Obsluha je chladná jak severní vítr. Není to tu zvykem, ale… Kafe, jablkový koláč. Stejně jako u nás pět stolků pět lidí, každý sám, co teď, v pláštěnce, s helmou a kafem v ruce, kukla mi padá na zem…

Vyhrál ten chlapík, co mi dával instrukce tím posunkovým opičím jazykem. Usmívám se na něj s hubou od ucha k uchu, nic. Ptám se jestli si mohu sednout, nic. Dopije svoje kafe jediným douškem, zvedne se, beze slov odchází.

Jsem z toho vedle, co jsem udělal? Ty lidi u rezervace super, legrace a teď?? Neřeším to, zakousnu se do koláče, byl neskutečnější než ten hlad. Kafe hřeje až k malíčkům u nohou. Jsem spokojeností roztlemenej jak jezulátko.

Ti kolem mě ne. Dva, takový fakt pořezové, si stoupli blíž kase a na něčem se tam domlouvali. Hlad je hlad, úplně jsem na ně zapomněl, když jsem si šel ještě pro jedno kafe. Rozestoupili se vlny jejich ohromných těl, já zmizel jak pírko mezi nima. Oba ti hromotluci stojí s rukama v kapsách, jak sahám pro peněženku, vyndávají je… Co je kurva? To bych nikdy nahlas neřek, na to nemám, to jen ten polašenej prcek ve mně :o)

Zaplatím, kluci strčí zase ruce do kapes, já dopiju, dojím a padám… tady se mi nelíbí a ti medvědi okolo, hraje si se mnou fantazie, něco jako "upad na šatně, tady sežral ho medvěd". Oblíknu pláštěnku, sbalím helmu pod ruku, na vnitřní straně dveří je něco jako měřítko na lidi, za vámi kamera, to když byste zdrhali, mají vaší přibližnou vejšku.

Přežil jsem, změřil jsem se (trochu jsem se snažil vypadat větší), ale na ně to dojem neudělalo, samí habáni kolem 190 cm.

Vyšel jsem, ti dva hromotluci za mnou, žeby? Napadlo mě. Nechtělo se mi hned jít k motorce, točit tam klíčema nad hlavou. Zapálil jsem si pod takovým mini přístřeškem. Jeden z nich se odlepil od výlohy a šel ke mně… "No Jarouši" říkám si, to bude mela, mám motorku rád, dovnitř nevlezu, mám zase helmu, otevíračku, ale helmu… Základní bojový postoj ha ha. Utíkat v motorkářskejch hadrech a ještě, byť dvojdílný pláštěnce, nejde, fakt, kdo nevěří, ať to zkusí… Takže to spíš vypadalo, že jsem se po.., než, že nemá cenu si se mnou něco začínat. Ten druhej, něco signalizuje dovnitř pumpy…

Jak tohle dopadne fakt nevím. Je přede mnou, není tu Lundgrén, ale je to hora chlap. Usměje se, ukáže mi ceduli, že se tu nesmí kouřit, je dost vysoko, nechce se mi tam ani podívat, pořád čekám, jak to začne.

Chce mě vzít za loket, škubnu sebou, úkrok do strany. Tlemí se. Ty vole říkám si, jdu do toho…, helma na hlavě, všude chrániče, tak snad chvíli vydržím, snad někdo přijede, snad… Ještě chviličku… Zaváhal jsem.. Tlemí se dál, mávne tou svou tlapu „medvědí rezervace ha ha“, a odchází, odkud přišel. Vyzvedne toho kámoše od výlohy, oba se tlemí, asi tomu vzteklýmu skrčkovi, nasednou do pickapu a jsou pryč. Cigáro mokrý, srdce teď už v krku, jsem vůl…

To možná ty historky, jako když seš sám, na pěkný motorce, tak tě hned zmasej, vokradou…. Pravda tihle by mě udělali a asi dost rychle. Zapálím si nový doutník, kouřím sám v dešti a přemýšlím, co se to stalo…

Pak už to byla nuda. Co 200 km tankování, helma dolů, kafe nebo čaj… Nasednout 200 km, sundat helmu…. Nebylo to stejný, všude, když jsem sundal helmu, kuklu a vešel jak měl byli zase ti příjemní lidé, jak jsem je poznal první den. Zajímali se odkud, kam, proč… Fajn lidi, jen tam asi s "náma, motorkářema v helmách nemaj dobrý zkušenosti“. Rozlišujou - v hlemě a bez helmy, dobrý. Pěkná silnice, moře občas po boku, leje a leje….