Norway 6 sólo

Norway 5 sólo

Čím by měl žít tento blog

Tyto stránky by měli žít SVÝM VLASTNÍM ŽIVOTEM, tak jako příroda.
Bez zbytečného zasahování z venčí.
Svůj úkol vidím - dělat dobrého hospodáře - udržovat je v chodu
Budou žít tak, jak si dokáží vybojovat - místo na Slunci
Podobně jako Příroda, je tu bez našeho přičinění.
Čím méně do Přírody zasahujeme, tím je to pro ní lepší.
Pokud se k ní chováme s pokorou, slouží nám.
Pokud nad ní chceme vítězit, prohráváme.
Pokud si s ní chceme změřit své sily, přijímá tyto výzvy.
Pokud zvítězíme - TAK S POKOROU, příště může být všechno jinak.
Pokud prohrajeme - prohráli jsme s tím nejsilnějším a nejmocnějším nepřítelem.
Souboj je to vždy čestný, každý bojujeme, jak umíme.
I kdybychom nad ní celý život vítězili, jednou určitě svůj boj prohrajeme.
Než ten den nastane, je dobré si ten DAR ŽIVOTA UŽÍT.
Respektovat soupeře, nepodceňovat sebe. ZKOUŠET SVÉ SÍLY ZNOVU A ZNOVU

Pro militantní ekology:
slušné lidi nemusíte vychovávat, sami udělají všechno proto aby přírodě neublížili
nezachráníte přírodu tím, že jim nedovolíte sbírat v lese borůvky :o)))

50/50 way there and back 2

To známe všichni. Splnit si ho o mnoho těžší, často nemožné. Jsem na tebe Jarouši zvědavej.
Zatím si to, co sis vzal do hlavy , jakžtakž splnil, ale tohle? Takhle mi pořád v makovici něco buší. Znáte to? A když se takhle nevalchuju já, někdo se vždycky najde. Vole jsi starej, seď na zadku.
Nebo takový to, pojedeš, přepadnou tě, zabijou tě… Jako kdyby naše ulice byly bezpečnější než kus pouště, kde jsi sám.

Sednu k mind mapám a začíná se to rýsovat v reálným světě. Je toho dost, ale jinak to nejde.

První problém – ČAS

Odhad jsou tři měsíce s rezervou tak 30 dní. Vím, jak jsem dopadl v Norsku. Pak jsem musel ujíždět, i když se mi vůbec nechtělo. Vzdát se dvou dnů na Lofotech a místo toho je projet v dešti, jen ze severu na jih. Bylo to super, ale… Nebo Špicberky možnost se tam objednat u SSSS zástupce, objednat si pokoj a průvodce a jít se mrknout na lední medvědy, škoda mluvit.

Nejde, jen o to, kde je vzít, ale jak nahradit příjmy ha ha. Na podporu bych rodinu dostat nechtěl. I když jsem si kolikrát spočítal, že nedělat nic oficiálně se některým jedincům vyplácí :o)
U mě je to jednoduchý, kvůli práci (živím se jako lektor managementu). Od června do konce září, to je volněji. S rezervou od půli června do půli října, ale to už fakt dost drahý na ušlý příjmy.

Jak to zařídit, aby tady všechno bězělo :o( - Kocour není doma, myši…), jak má, na to radši nemyslím, jinak bych to zabalil. Těch pár korun, co teď někde zašívám před spotřebou, bych radši prochlastal a postěžoval, jak se tu nic nedá jako za komoušů :o)

Druhý problém – Informace

Jasně znám zásady Knowledge managementu, takže kdo už něco podobnýho udělal, kdo to plánuje a hlavně jen nekecá. Web je to praví místo, oprášit knížky, poznámky, to půjde. Snad něco ze zastupitelství, našeho a tam, kam chci jet. Ze zkušenosti nejsou ani jedni moc ochotný, ale to je normální, za mrzký plat jen do jeho výše (snad ne všichni, ale zatím jsem jiný nepotkal :o), s tím se dá žít.

Hlavní nenadělat problémy v jiný zemi tím, že jsem vlastně z jejich pohledu, nevychovaný hovado. A to není až takový problém. Sám jsem to takhle jednou podělal v Keni. Chtěl jsem si vyfotit nádhernou holčičku, jak si hraje v louži. No a to byl problém jako hrom. Vesnice od turistů vzdálená tak 20km, co jsme urazili místní mikrobus taxi. Poslední stanice jsme s dětma byli jediní bílí. Oni nám smrděli, my jim určitě taky – jak my vysvětli místní kluk, kterého jsem si najal jako průvodce. Tak jsem zaklek, civím do hledáčku, neslyším, nevidím nic jinýho. Najednou křik, spousta lidí (místní). Zvednu oči a jako pako nezmáčknu spoušť. Něco jako místní sekáč se ke mně dost naštvaně žene.

Řve, mává rukama, nerozumím tomu, co říká, to, co naznačuje je jasný, chce mě vykastrovat. No to se dá přežít, ale jsou tam se mnou i děti, kluk 12 let a malá blonďatá holčička 10 let, je po srandě.

S naším průvodce, takovým tím klukem z ulice, co chce jednou udělat vejšku a vyjet do Světa (to není v Keni nic jednoduchýho).

Prošlo mi to. Dnes už jsem fotit nemohl . Počkali s námi, až odjedeme, přitom stačilo požádat o dovolení otce, to byl ten sekáč. Nejen my máme předsudky k „černým“, oni k bílým taky.

Řešení pro příště – udělat fotku ex, když to nikdo netuší, pak se zeptat a udělat i ty oblíbené skupinky. Příště.

Největší problémy jsou s vízy, pasy, například Libye vás nepustí, pokud máte razítko v pasu z Izraele a podobně. Snad najdu schopnou agenturu, která to zvládne za slušný peníze. Možná i nějaký schopný student by pomoh, to ještě neřeším.

Třetí problém – Organizace

Kam vlastně pojedu? No jasný hned jsou vidět tři trasy :

1. – optimistická 50 000 km

2. – realistická 35 000 km

3. – minimální 25 000 km

Jako vždycky mi nadchne ta optimistická, jsem ten typ rozjížděče, co podceňuje některé aspekty svých plánů. Ale co, něco se stane. Přesto díky šedinám na bradě je budu trasovat všechny, když tak kvůli potřebnýmu času, penězům, organizaci, servisu motorky a podobně.

Místa, to je to nejhorší, když tyhle věci plánuju, tak to dělám tak, jako by to byla jediná a poslední šance. Jako by to už nikdy jindy nešlo a taky možná nepůjde. (Tohle by neměla číst moje přítelkyně. K ní nemám vždycky tenhle přístup :o)

Čtvrtý problém – Peníze

Tak to je oříšek. Náklady se dají stáhnou na opravdový minimum. Žádný luxusní hotely. S ubytováním počítám jako s nouzovým řešením. Jsem zvyklý být ve stanu, nebo jen v hamace. Jen tak jednou za tři až pět (a to už je většinou pozdě)musím někde zakotvit. Smrad, který láká všechny zdejší psy, ale odpuzuje kohokoli. Vykoupat, vyprat, oholit hlavu a dál.

Jídlo to se řeší, jak se dá. Rýže je vždy, nějaké ty vysušené těstoviny, nějaká konzerva. Těch se na motorku moc nevejde, tak spíš něco, z čeho se daj vařit vydatný polívky. To je, když do vody dáte to, co máte, zahustíte rejží , když je ten den nějaký ovoce, tak je to královská hostina :o)

Ale přesto jich bude potřeba hodně. Jen náklady na benzíny, nutný ubytování, úplatky a…… to se ještě uvidí

Jak se k nim dostat, vlastní zdroje – když hledáš pomocnou ruku, podívej se na konec svýho, tam je, pokud nemáš smůlu.

Jak no můžu prodat nějako reklamu, fotky – to půjde ještě do organizace. PR pro tuhle cestu – kdyby jste, někdo znal ty, kdo znají, ty co mají, MOC BY MI TO POMOHLO :o) Sponzoři, už mám něco slíbeno, ale dokud nejsou peníze na účtu, tak to není nic. Na tom bych rozpočet neviděl.

Pátý problém – Zázemí

Jak to zařídit, kdyby se fakt stalo něco hodně špatnýho. Z mý zkušenosti se nikdy nic opravdu neřešitelnýho nestane. Všechno se dá řešit, někdy ne ihned, ale většinou „to nějak jde“. Mám nějaký šrámy z minula, třeba na srdci „o), není to úplně žert. Jako pako jsem si uhnal dva infarkty, takovej ten, co si myslí, že spasí svět. Udělali mi takovej ten upgrade – katetrizaci a dobrý, restart mi vyšel, ne jak windowsům ha ha. Sranda je na kontrolách, když přijdu, v motorkářským, do čekárny a tam si každý ještě na poslední chvíli měří tlak, kontroluje lízáním nebo jak cholesterol :o)

Mám dobrýho doktora, co má slušný pohled na svět. Nevede mi k tomu, abych si stěžoval a mohl umřít zdravej – to by byl průser a v posteli, to fakt ne. Zkusil jsem to na a fakt JIP a fakt takhle ne. Když tak v botách (odkaz na článek)

Mám malinkýho (fakt je maličkej) kluka, pět měsíců, teď už se má k světu. Dělá na mě těma svými očima kotvu, ale já jí musím zvednout, abych k němu mohl vrátit. Pak dva dospělý pacholky, co žijou se mnou. Syna 23, sportovce, studenta VŠ – ten mi pomáhá s kondicí. Dceru 21, sportovec (kálím na gender - sportovkyně mi zní blbě), studentku VŠ, ta mi pomáhá s psaním a firmou.

Jo taky mladší (ne tak moc :o) přítelkyni. Co ta, tu bude dělat.. STOP, chceš jet nebo ne? Vole pokračuj, nebo skončíš zase na ARU ha ha.

Pak rodiče, už nejsou nejmladší, táta po vážné operaci žaludku a má docela problémy. Rozumí mi a fandí a máma, to je oříšek, strachy jako by mi bylo 15 a ne skoro (nic ještě není a třeba nebude, vlastně, vždyť to chci jako dárek, co si (falešný co, bez nich bych to nejspíš nezvlád, nebo by to bylo dalo složitější – jsem rád, že je mám) dám. No, tak ta z „toho šílí“, a to o tom jen slyšela a absolutně neví co to ve skutečnosti je. Její Svět končí na Krymu, kde byla za odměnu ještě za komoušů.

Šestý problém - Co se musím naučit

Jak se vrátit živý. To je název knížky, co jsem náhodou měl s sebou, když jsem byl na tom neplánovaném upgrade, při vizitě z toho byla sranda, když jsem musel na bažanta, moc mi to nepomohlo a velkou jsem si schoval, až když mě mohli převézt na kolečkový židli :o)

To znamená se domluvit – pořádně zabrat na angličtině (čeština, to radši nekomentuju, ale bojuju s tím), pak oprášit ruštinu, no a kdyby se dalo – zkouším a mám pocit, že se nedá něco z arabštiny. Fajnšmekr by si dal i perštinu a několik sbírek perské poezie :o)

Navigace s gps tam, kde nejsou čísla silnic pro kontrolu. Bez gps tam, kde neseženu mapy, nebo když dojdou baterky. Bez všeho podle oblohy a paměti tam, kde o všechno přijdu, jak mi někteří kámoši prorokujou.

Sedmý problém – Vybavení

Jasný motorka na prvním místě, pak cestování. Tady už nějaký zkušenosti a vybavení mám a co nemám, se dá někde vyslídit :o) Oblečení, mám ty nejlepší zkušenosti s vojenskými speciály a jejich perfektními, často vylepšenými kopiemi. Je to takový pestrý oblečení a to mám rád, jo maskáče taky nemusím :o)

Dál je to jídlo a vaření, to není problém, jen chci ještě najít nějaký slušný sušený masa, ale to se můžu naučit v Mongolsku. Komunikace na dálku, no uvidíme, jaký bude pokrytí a roaming, kolem komína Evropy je to slušný, tam najdu někde na webu. Foťák a příslušenství, to je kapitola sama pro sebe najít kompromis. Když se vrátíš a ukážeš fotky, většinou všichni najdou šumy, zrno – někdy mám pocit, že jim z toho honění parametrů šumí v kouli.

Někde na Středním východě - kolem projde nádherná žena v XXXX - (jak se ten hadr jmenuje) na hlavě velkej džbán. Podívá se na mně těma svýma nádhernýma očima, ty se usmějou. Opatrně sundá ten džbán, její oči se cudně klopí, přesto vím, že se dívá. Ukáže mi svoje dlaně, jakoby říkala nic, seď dál. Najednou slyším jakoby z dálky a přece tak blízko jak říká: „Dáš si“?

Rychle se odrazím od boku motorky, teď stojím pevně, připravený na všechno. Ona se znovu těma úžasnýma vočima, usměje a otočí ten džbán a něm - plešatej BERNARD.

No už to vidím v barvách (macho dreaming)– sedím někde ve stínu na Středním východě, kolem projde nádherná žena v …… (jak se ten hadr jmenuje), na hlavě velkej džbán. Podívá se na mně těma svýma nádhernýma očima, ty se usmějou. Opartně, sundá ten džbán, její oči se cudně klopí, přesto vím, že se dívá. Ukáže mi svoje dlaně, jakoby říkala nic, seď dál. Najednou slyším jakoby z dálky a přece tak blízko jak říká: „Dáš si“?

Rychle se zvednu z prachu motorky, teď stojím pevně, připravený na všechno. Ona se znovu těma úžasnejma vočima, usměje, otočí ten džbán a něm je - plešatej BERNARD.

Tak základní struktura je. Pokračuju

Příloha myšlenková mapa1

50/50 way there and back 1

Zas jednou na pumpě.

Klid pohoda, doutník, kafe v kelímku, hlava si dělá, co chce. Lítá sem a tam. Syn už je na světe, zvládl dramatický nástup na tenhle svět. Jediný, co jsem mohl v ta chvíli skutečně udělat a nějak mu snad pomoct, bylo to, že jsem mu dal celý švy jméno. Snad mu to nějak pomůže, modlil jsem se v duchu. Nejsem věřící, ale když je ouvej, tak něco jako motlitba se vždycky odněkud zevnitř vyvalí.
Nějak se mi dneska ani nechce domu. Dám ještě jeden doutník a teď redbull, aby co? Nevím, sedím, čumím před sebe. Bude mi příští rok 50. Jsem po dvou infarktech, jedný katetrizaci. Rozvedený po 25 letech, se dvěma dětmi ve vlastní péči (děti? 23 a 21 let to jsou dospělý) na tímhle prckem, co se pere o život. Dluhem na domě, který už jsem dvakrát zaplatil a teď splácím co si manželka (bývalá) vzala.
Co udělám když... hlava generuje leccos, usmívám se. To se mi stává, takovej ten přiblblej úsměv chvilku před tím, než si uvědomím, že mě něco napadlo.
Napadlo. Čína. Jo to je vono.
Mozek jede na plný koule. Ukrajina, Rusko, Mongolsko, Čína. Vidím to v barvách Beijing, já na náměstí Nebeského klidu, stojím na tom místě jako ten student, co zastavil tank? Možná ne von, ale veřejný mínění, ale je to slavná fotka.
Beijing je ve vnitrozemí, co takhle až k Pacifiku na dohled. Je to jasný, bude to Šanghaj. Není to Pacifik, ale je to nejvýchodnější místo v Číně.
Hlava jede na plný výkon. Jak zpátky. Tou samou cestou? To je nuda. Dalo by seto přes Blízký Východ, Irán a pak?
Jasný a co kdybych přejel náš kontinent na šířku? Myslím by to mohlo dát něco přes 120 stupňů to je třetina povrchu Země. Dobrý. Pak to tedy znamená ještě nějaký nejzápadnější místo. Podle mě by to mělo bejt v Portugalsku. Jo Portský mám fakt rád. Jasné základní trasa Družec, Šanghaj, Porto.
Dokouřil jsem. Dopil tu břečku v kelímku. Svítím jak xenon. 50% šance, že to vyjde, 50% šance zvládnu to, co po cestě nastane a bude mi 50, až se do toho dám.
Mám pro sebe cíl, co mi asi nedá spát, mám o čem přemýšlet, co se učit, JE TO VONO. I název je na světě.

Norway 2007 5 Sólo

Silnice slušný, pár nadjezdů skorem dobrý.
Na jednom jsem sjel samozřejmě špatně. To gps, když řekne odboč tak už je pozdě. Kecám, říká to dobře - Garmin, jen já ji neslyším a prostě nejsem na ní zvyklý, tak se zapomenu podívat. Ha ha a taky nepřemýšlím o tom, co všechno píše. Bude to nějakou dobu trvat (šimpanz by to zvládl asi líp) a my se sžijeme.

Nanajedu tentokrát správně a už jsem pozornější na vzdálenosti, který mi píše na display. Jedu podle předpisů, strach velkých pokud a historky o přísnosti místní policie mi velí opatrně.
Pozoruju krajinu, zatím nic moc, spíš rovina, moc toho není vidět, pořád prší.
Zastavuju na první větší pumpě - doutník volá. Vybaluju pláštěnku a goretex vložky do oblečení. Ty už do konce tohohle tripu nevyndám, je to sever, srpen. Dám si kafe, vezmu si ho ven, prvně reaguju na švédštinu. Nic moc, ale dobrá zpráva mluví anglicky líp než já.
Venku se začnu skoro kompletně svlíkat z toho morkářskýho brnění (BMW sahara). Bunda prošla, dávám do ní vložku. Když přijdou na řadu kalhoty, tak nějací kluci asi dva stoly odemne zpozorní, smějí se a já slyším ryzí hlášku: "vole, von de navostro". Kluci z Moravy vyrazili na toulačku stopem po severu. Maj na to tři týdny. Vlastně jim závidím. Tohle fakt komanči nechtěli, aby jsme se toulali, koukali, jak to chodí jinde a vykašlali se jim na ty kecy. No Švédsko bylo už podle Chruščeva socialistický, tak proč aspoň tam jsme nemohli? Nevím, jestli by mě sem moje 350/634 dovezla, ale stálo by to za pokus. Pětkrát jsem zkoušel o devizový příslib do Chorvatska, naplnit si svůj sen na motorce a ani jednou jsem ho nedostal. Prý jsem neměl doporučení od uličního výboru. Nikoho jsem neznal, nikdy jsem nebyl moc vidět, možná to byl ten problém, byť pitomý pionýr možná by pomohl.
Nic oblečeno napito, zakouřeno jedem dál. Blížím se ke Stockholmu. Začínají lesy, ploty kolem silnic, rezervace losů, nádhera. Na chvíli se to vybere a já vidím, že na sever budou už jen samý lesy.

Norway 2007 4 Sólo

Takže 4 díl cesty do Norska. (sepisuji to průběžně z poznámek, co jsem si udělal. Jak to bývá – až když zbude čas J

To je to, co mě i spoustu jiných motorkářů láká, co máme rádi. Jak vidíme svět „ze sedla svých motorek“.

Trellemborg brzo ráno, klidně spí.
Zapnu gps, chvilku tápe, pak určí směr. Vyrážím směr Stockholm a pak na sever. Absťák se dostavil, první pumpa, první kafe z kelímku, první doutník. To je start.
Jsem na tom bídně s časem. To už vím teď. Co všechno se dá vidět, co bych chtěl určitě vidět a co skutečně uvidím je ve hvězdách.
Slezu z motorky, chci natankovat a je to tady. Švédština je jiná, kdo by to řek? Zkouším svojí praktickou inteligenci až na doraz, ale ne a ne na to přijít. Znám kartový automaty z Itálie, Řecka, Chorvatska, ale tohle je úplně jiný. Vyřeší to doutník a pokorný čekání na někoho, kdo bude tankovat a snad mi dá šanci se to naučit. Už jsem skoro dokouřil, když přijíždí nový BMW 3, v něm sympaťák, to půjde. Can You help me, pleas?
Usměje se, ukáže mi, ať jdu s ním. Stiskne tlačítko a dá se do vysvětlování. Hele, tadyhle dáš kartu, tady zmáčněš, tohle...... Pražák jak poleno. To je néééééé, se nepřehlídne. Nenaučil jsem se to ve švédštině, ale naučil jsem se to ovládat skrze obrázky. Někde jsem viděl, že v tomhle jsou šimpanzi lepší než mi, ale já to dokázal.
Pokecali jsme. On už tady žije od 90 let s rodiči. Docela se mu daří, daně mu nevadí, prý se to vyplatí v důchodu. S tím jsem moc nesouhlasil, ale jeho věc. Popřál mi šťastnou cestu, vysvětlil jak se pozná silniční hlídka a odjel.
Prší, kouřím svůj doutník a je mi fajn. První živý Švéd pro konverzaci byl Čech, banda plná, cesta jasná, co víc. Dokouřím a vyjíždím směr Stockholm.